Římskokatolická farnost Studénka a Butovice

Ježíš není ani tvrdý, ani změkčilý

Hle, můj Služebník, kterého podporuji můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo." (Iz 42,1-4)

Bůh neposílá svého služebníka dorazit zlomené, zamáčknout slabé a skomírající, ale naopak podepřít, uzdravit, přivést k životu. Rozdmýchat každou jiskřičku práva a spravedlnosti, aby se rozšířila po celé zemi.

Co od Boha očekávám já?

Srdce Božího služebníka není tvrdé, ale laskavé a soucitné (nedolomí, neuhasí). Přitom není změkčilý nebo slaboch, jeho nátura je tvrdá a pevná (nezeslábne, nezmalátní).

Jaké je moje srdce a moje nátura?

www.vira.cz, Téma týdne

Společenství seniorů 2010/2011

BIŘMOVÁNÍ

Cíl setkání

Biřmování má završit původní křestní milost. Cílem setkání je pochopit svátost biřmování jako svátost křesťanské dospělosti a oživit vědomí tohoto daru milosti Boží, která z nás učinila dospělé, samostatné a schopné křesťany.

Pojetí svátosti v Katechismu katolické církve

„Svátost biřmování… je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť svátost biřmování pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“. (KKC 1285)

Uvedení do tématu

Výraz biřmování pochází z latinského „confirmatio“ (utvrzení), což naznačuje, že tato svátost dotvrzuje křest a posiluje křestní milost. „Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví…“ (KKC 1316)

Dějiny

Dar Ducha svatého byl ve starověku udělován v (nerozdělené) církvi podle rozličných obřadů. Na Východě i na Západě se v průběhu času měnily, ale smysl zůstával stejný: předávání ducha svatého. Jeden podstatný rozdíl však nemůže být opomenut, že totiž na Východě se křest, biřmování a svaté přijímání (svátosti uvedení do křesťanského života) stále udělují současně, dětem stejně jako dospělým, při témže obřadu.

Na Západě se od 5. a 6. st. tato původní jednota udílení svátostí rozpadla. Děti se běžně křtily ihned po narození a biřmování se odkládalo na pozdější věk s tím, že bylo vyhrazeno biskupovi. Z tohoto důvodu vzniklo na Západě dvojí pomazání: první pomazání knězem hned po udělení křtu, a pozdější pomazání, udělené biskupem.

Uvedená rozdílná praxe na Východě zdůrazňuje jednotu uvedení do křesťanského života, jež se děje skrze svátost křtu, biřmování a také, jak bude pojednání později, eucharistie. Na Západě (latinská církev) je zase biřmováním zdůrazněno společenství křesťana s vlastním biskupem, jako základu jednoty církve.

Význam a účinky biřmování

Význam biřmování je spatřován analogicky v souvislosti mezi přirozeným a nadpřirozeným životem. Účast na nadpřirozeném životě se v jistém slova smyslu podobá třem nejdůležitějším úsekům přirozeného lidského života: původu (vzniku), rozvíjení a růstu.

V nadpřirozeném životě křesťana se vyskytují tři podstatné úseky života: křest (svátost znovuzrození, základ nadpřirozeného života), jenž je rozvíjen a posílen svátostí biřmování a jehož udržování a růst je „zabezpečen“ požíváním eucharistie (pokrm věčného života).

Prostřednictvím biřmování se křesťané… mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž jsou vrchovatě naplněni, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu. (formulace navazující na 2 Kor 2,15; KKC 1294).

I když křest dává člověku cele Ducha svatého, přes to všechno je přece možný (a žádoucí) růst ve vroucnosti, v intenzitě, životním nasazení a energii, nechá-li se člověk Duchem zachytit. Dnešní teologie proto vidí význam biřmování jako nové a milostiplné oslovení Bohem, zprostředkované církví, jemuž pokřtěný věřící člověk smí a má odpovědět. Ke zralé odpovědi má přispět příprava na biřmování. U nás je příprava ve farnostech obvykle požadována v rozsahu jednoho roku.

Základním účinkem svátosti biřmování je zvláštní vylití Ducha svatého. V důsledku toho, jak bylo již poznamenáno, biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

-           hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, které nám dává právo volat: Abba – Otče (Řím 8,15),

-           pevněji nás spojuje s Kristem,

-           rozmnožuje v nás dary Ducha svatého,

-           dokonaleji nás spojuje s církví,

-           poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž (KKC 1303).

Biřmovací znamení

Podstatné vnímatelné prvky udělování svátosti biřmování jsou: pomazání čela křižmem, které se koná vložením ruky se slovy „přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Pomazání podle biblické i staré tradice církve má mnoho rozličných významů: olej je znamením hojnosti, radosti, očištění, síly, je znamením uzdravování a hojení ran i znamením krásy a zdraví.

Pomazání křižmem, olejem obvykle olivovým a smíšeným s balzámem, při biřmování (stejně jako po křtu i kněžském svěcení) je znamením zasvěcení. Už ve Starém zákoně existovalo trojí posvěcení olejem: královské, kněžské a někdy i prorocké.

Když je biřmovanec pomazán křižmem, dostává tím znamení, pečeť Ducha svatého. Výraz pečeť má rovněž bohatou významovou škálu: „Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu – proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce anebo otrokům znamení jejich pána – ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.“ (KKC 1295)

Sám Ježíš Kristus říká, že obdržel pečeť od svého Otce (Jan 6,27). Křesťan pak je označen pečetí: „Bůh nás posvětil, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.“ (2 Kor 1,22; Ef 1,13) Tato pečeť skrze Ducha vtisknutá znamená, že náležíme cele Kristu Ježíši.

Způsob (obřad) udělení svátosti biřmování je tento: biskup nebo jeho pověřený zástupce po obnově křestního vyznání vztáhne ruce nad biřmovance a vyprošuje jim modlitbou dary Ducha svatého těmito slovy: Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele, dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána. Pak následuje podstatný obřad svátosti. Biřmování se uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Políbením (objetím) pokoje se obřad ukončuje, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími. (srov. KKC 1300,1301)

Jak žít a svědčit

-         Lásku poznává a rozmnožuje zase jenom láska.

-         V naší slepotě se může stát, že to, co dáváme druhým, není tak docela duch lásky Boží.

-         Nepřinášíme bližním jen poučující nebo almužnické zanícení vycházející z pýchy?

-         Nejsme to právě my (při vší dobré vůli), kdo Boží lásce v druhém člověku klade překážky?

-         Když „odsuneme“ sami sebe a staneme se služebníky, může nás to očistit a zdokonalit víc, než neustálé zabývání se vlastními nedokonalostmi.

Modlitba

Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, Tys nám, svým služebníkům, dal ve křtu odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na nás i dnes, když každý z nás již prožívá vigilii věčného života, svého Ducha Utěšitele, dej nám i dnes ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň nás duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pro poučení

„Každému je dán zvláštní projev Ducha svatého ke společnému prospěchu…“ (1Kor 12,7)

Příští setkání seniorů bude ve čtvrtek 27. ledna 2011 v 16 hodin.

Pomůcka ke zpytování svědomí I.

Při zpytování svědomí před svátostí pokání je dobré si nejprve položit následující otázky:

1.     Přicházím ke svátosti pokání proto, poněvadž upřímně toužím po očistě, obrácení a obnově svého života a po hlubším společenství s Bohem? Nebo vidím ve svátosti pokání jen zatěžující povinnost, kterou splním co možná nejméně často?

2.     Zapomněl jsem při poslední zpovědi těžké hříchy nebo je zatajil?

3.     Vykonal jsem uložené pokání, pokusil jsem se napravit způsobené bezpráví? Uskutečnil jsem alespoň nějak předsevzetí změnit svůj život podle evangelia?

Každý má zkoumat svůj život ve světle slova Božího.

I. Ježíš říká: „Milovat budeš Pána, Boha svého, z celého srdce.“

1.     Je můj život zaměřen tak na Boha, že jej miluji jako svého Otce nade vše a věrně tak dodržuji jeho přikázání? Nebo se starám především o věci tohoto světa? Mám pravý vnitřní postoj u všeho, co dělám?

2.     Věřím pevně v Boha, který k nám promluvil ve svém Synu? Držím se pevně učení církve? Starám se o své další vzdělání ve víře slyšením Slova Božího, čtením Písma, účastí na bohoslužbách mimo neděli (podle mých skutečných možností a potřeb)? Odmítám to, co mé víře škodí? Hlásím se poctivě a beze strachu k víře v Boha a ke své církvi? Počínám si v soukromém i veřejném životě skutečně jako křesťan?

3.     Jak jsem na tom se svou denní modlitbou? Je má modlitba osobním rozhovorem s Bohem, nebo jen vnějším zvykem? Přináším svou práci, své radosti i bolesti před Boha? Obracím se k němu v pokušeních?

4.     Ctím a miluji jméno Boží, nebo zarmucuji Boha klením, křivou přísahou, lehkomyslným a zbytečným vyslovováním jeho jména? Mám dost úcty k Panně Marii a ostatním světcům?

5.     Zúčastnil jsem se v neděli a ve svátek pozorně, s opravdovou účastí a zbožností celé mše svaté? Splnil jsem přikázání o velikonoční zpovědi a přijímání?

6.     Starám se o něco víc nebo důvěřuji něčemu víc než živému Bohu? Nejsem vlastně jako pohan, když věřím pověře, spiritismu, magickým praktikám? Nejsem jako pohan v tom, že se nade vše starám o získávání a udržování věcí (chata, auto, koníček), které jsou důležitější než Bůh?

II. Ježíš říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já milovat vás.“

1.     Miluji skutečně své bližní? Nebo jich jen využívám k dosažení svých cílů? Jednám s nimi tak, jak chci, aby bylo jednáno se mnou? Nedal jsem jim svými řečmi nebo svým chováním pohoršení?

2.     Přispěl jsem ve své rodině trpělivostí a pravou láskou k tomu, aby se v ní všichni dobře cítili? Mám správný vztah k rodičům (poslušnost, jsem-li nedospělý, péče o ně v dospělosti)? Jak se jako otec nebo matka starám o křesťanskou výchovu svých dětí? Pomáhám jim dobrým příkladem a správným užíváním rodičovské autority? Byl jsem své manželce (manželovi) vnitřním postojem i vnějším chováním věrný (á)?

3.     Jsem hotov dělit se s těmi, kteří vlastní méně než já? Zastávám se podle možností těch, kteří jsou nějakým způsobem poškozováni? Pomáhám tomu, kdo je v nějaké nouzi? Pohrdám svými bližními: zvláště chudými, slabými, hloupými, starými, příslušníky jiných národů a ras?

4.     Jsem si vědom úkolů, které na mne byly vloženy biřmováním? Podílím se aktivně podle svých možností na životě farnosti? Beru na vědomí velké úkoly církve i světa a modlím se za ně (např. za jednotu církve, za misie, za spravedlnost a pokoj)?

5.     Starám se také o blaho společenství, v němž žiji nebo pracuji, nebo jsem zaměstnán jen sám sebou? Podporuji tam, kde mohu, spravedlnost, veřejnou mravnost, svornost a lásku ve společnosti? Plním své povinnosti občana (pracovníka, spolunájemníka apod.)?

6.     Plním své pracovní povinnosti poctivě a svědomitě, se snahou prospět společnosti? Nepodvádím nebo nešidím někoho, kdo pro mne pracuje?  

7.     Jednám s lidmi, vybavenými autoritou, s pravdivou a správnou úctou (ani ne sprostě, ani ne podlézavě)?

8.     Využívám postavení a moci, které jsou mi svěřeny, ke službě a k dobru druhých, nebo je užívám jen k vlastnímu prospěchu?

9.     Byl jsem pravdivý a diskrétní, nebo jsem někoho poškodil lží, pomluvou, nactiutrháním, strohým odsudkem, vyzrazením svěřeného tajemství?

10.    Poškodil jsem život, zdraví, čest, dobrou pověst, majetek druhého člověka? Radil jsem k interrupci nebo při ní spolupůsobil? Zničil jsem společenství s druhými sporem, nepřátelstvím, hněvem, pohaněním? Neodmítl jsem z egoismu svědčit ve prospěch nevinného?

11.    Kradl jsem, nebo poškozoval cizí majetek nebo se nespravedlivě obohatil? Vrátil jsem, co mi nepatří a nahradil škodu, pokud jsem ji způsobil?

12.    Byl jsem ochoten kvůli Kristu odpustit a smířit se, když mi bylo neprávem ublíženo? Nebo jsem živil hněv a nechtěl jsem odložit myšlenky na pomstu?

III. Ježíš říká: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“.

1.     Co určuje základní směr mého života? Žiji z naděje na věčný život? Starám se o svůj duchovní růst modlitbou, čtením a rozvažováním Písma, přijímáním svátostí a ukázňováním sebe sama? Chci bojovat proti svým chybám, proti špatným sklonům a vášním, jako je třeba závist nebo neúměrné konzumace jídla a pití? Nejsem pyšný a vychloubačný, domýšlivý před Bohem? Nepodceňuji druhé lidi a nepovažuji se vždy za lepšího, než jsou druzí? Nechci vždy prosazovat jen svou vůli? Nepohrdám svobodou a právy druhých?

2.     Jak zacházím s „hřivnami“, které mi Bůh svěřil? Se svým časem, se svými silami, se svými zvláštními dary? Používám je ke stále dokonalejšímu sebeuskutečnění? Nebo jsem líný a nečinný?

3.     Dokážu trpělivě snášet bolesti a životní nepříjemnosti, abych ve svém životě „doplňovat míru Kristových útrap“? Dodržuji postní přikázání?

4.     Jsem si vědom toho, že mé tělo a mé smysly jsou chrámem Ducha svatého a že mají být vzkříšeny ke slávě? Jsem si vědom toho, že mají být znamením oné věrné lásky Boží k lidem, která je ve svátosti manželství tak zřejmá? Opatruji proto své tělo i své smysly v čistotě a kázni? Nebo je pošpiňuji nevhodnými řečmi, myšlenkami, žádostmi nebo činy? Podléhám pohlavnímu pudu, aniž jej zaměřuji k dobrému, tj. k ryzímu a ohleduplnému uplatnění v manželství? Zaplňoval jsem své myšlení nevhodnou četbou, rozhovory, sledováním špatných pořadů, věcmi, které narušují mou vnitřní rovnováhu a zbytečně dráždí pohlavní pud? Svedl jsem nevhodným chováním jiné ke hříchu? Zachoval jsem v manželském životě mravní zákon?

5.     Jednal jsem proti svému svědomí? Ze strachu před lidmi nebo z pokrytectví?

6.     Snažil jsem se žít podle zákona Ducha a snažil jsem se uskutečňovat svobodu Božích dětí, nebo jsem se nechal zotročit svými vášněmi?

připravili Chovancovi

CO KŘESŤANSKÁ NADĚJE NENÍ

Podívejme se ale blíže na několik nejběžnějších náhražek křesťanské naděje, aby se nám nestalo, že při nutném zrání a zbavování se iluzí „vylejeme s vaničkou i dítě“, zbavíme se i svého zakotvení v Kristově srdci. Vždyť, slovy Benedikta XVI., „jen jeho láska nám umožňuje, abychom ve vší střízlivosti den po dni vytrvali ve světě, který je nedokonalý, a neztráceli elán naděje. Jeho láska je nám také zárukou toho, co jen mlhavě tušíme, a přece v hloubi srdce očekáváme: život, který je skutečně životem“.

1. Růžové brýle

Ve světě

budete mít soužení…

(Jan 16,33)

Hned na prvních stránkách této knihy bylo řečeno, že naděje není pouhý optimismus ani jen pozitivní myšlení, natož růžové brýle.

Ne že by byl optimistický postoj něčím špatným. Kdyby nic jiného, často se s ním žije lépe než s pesimismem. Ale optimismus je do značné míry součástí povahového ladění člověka, zatímco křesťanská naděje je tu pro všechny, nezávisle na povaze. Optimista vidí vždycky tu lepší stránku věci a v každé situaci doufá, že to dobře dopadne. A kdyby to nevyšlo, zase najde důvod, proč je to takhle vlastně lepší.

Takzvané pozitivní myšlení jde ještě dál, trochu směrem k magickému myšlení: tvrdí, že když člověk bude myslet a mluvit pozitivně, budou se pozitivní věci dít. Člověk věří, že tím vlastně pozitivní běh věcí sám vytváří nebo alespoň ovlivňuje. Jinými slovy, vypadá to, že „každý je strůjcem svého štěstí: stačilo by jen správně mluvit a myslet, a mělo by být po problémech.

„Růžové brýle říkáme běžně postoji, kdy si člověk něco nalhává, kdy jeho pozitivní vnímání věcí už příliš nesouvisí s realitou. Například v knize Murphyho zákony o církvi vystupuje podobná postava jména Růženka Kéžbychová, která je zakladatelkou spolku katolických optimistů „Světlý zítřek“.

Na rozdíl od povahového optimismu, pozitivního myšlení a růžových brýlí je křesťanská naděje vlastně více zakotvena v realitě (byť duchovní), a tedy mnohem více stojí nohama na zemi. Naděje se totiž zakládá na Božích zaslíbeních. Jinak řečeno, opírá se pouze o to, co je podloženo Božími zaslíbeními, žádné „snad to dobře dopadne“ nebo „všechno je úžasné, jen to chtít vidět!“ madame Kéžbychové.

S tím souvisí potíž, že některé věci, které bychom chtěli, nám Pán prostě neslíbil. Už svatý farář z Arsu říkával, že Bůh neplní všechna naše přání, ale všechna svá zaslíbení. A jak se zpívá v jedné anglické písni, „neslíbil nám, že nebe bude vždycky modré, že cesta bude vždycky bez trní…“

Co nám Pán určitě neslíbil:

Neslíbil nám, že po obrácení už nikdy nezhřešíme.

Neslíbil nám, že nikdy neonemocníme.

Neslíbil nám, že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.

Neslíbil nám, že nikdy nebudeme mít finanční problémy.

Neslíbil nám, že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.

Neslíbil nám, že nás všichni lidé budou mít rádi.

Neslíbil nám ani, že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.

Neslíbil nám, že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.

Neslíbil nám, že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze. (Atd., atd.)

Ale co nám tedy vlastně slíbil?

Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9;           Iz 1,18 apod.)

Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).

Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).

Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).

Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovat o zítřek (srov. Mt 6,25-34).

Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).

Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Ale hlavně, slíbil nám, že nic, naprosto nic nás nebude moci odloučit od jeho lásky, ztělesněné v Ježíši Kristu:

Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? (…) Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,35-39).

Slíbil nám ještě spoustu dalších věcí – a někdy není špatné prolistovat si Písmo s tímto pohledem.  

Kateřina Lachmanová, Kotva naděje, Karm. nakl. Kostelní Vydří, 2009

Dar rozlišování  

Výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm v jistém smyslu závislá, protože bez něj bychom dost dobře nevěděli, které dary jsou skutečně od Boha a které jsou jejich falzifikáty. Dary Ducha totiž dokáže dobře imitovat Boží nepřítel, ale i člověk ve snaze upoutat na sebe pozornost dokáže být docela schopný a vynalézavý. Potřebujeme tedy rozlišovat.

Duch svatý jako vůdce v duchovním životě

Evangelista Jan zaznamenal Ježíšův výrok, že "Duch svatý nás uvede do veškeré pravdy" (srv. Jan 16, 13). To se naplňuje v celém našem duchovním životě. Duchovní otcové rádi mluvili o tom, že tak jako je Ježíš cestou našeho života (on sám to o sobě to řekl, srv. Jan 14, 6), tak Duch svatý je ten, který nás po této cestě vede. Nikdo není schopen sám po ní jít. Potřebujeme vedení, a to z mnoha důvodů: jednak jsme poznamenáni hříchem, který nás často zaslepuje a mate, jednak je zde Boží nepřítel, který rafinovaně číhá na naší duchovní cestě, aby nás z ní odvedl. Duch svatý je tedy vůdcem našeho duchovního života a je také vůdcem v rozlišování.

Duch přichází na pomoc naší slabosti…

To nejdůležitější v našem životě je spása, to víme. Že svou spásu nejsme schopni uskutečnit vlastní silou, že nejsme schopni sami ze svého poznání nezbloudit, že potřebujeme milost, to také víme. Ale jak máme ve zvyku, ty samozřejmé a nejdůležitější věci podceňujeme. To ovšem nedělá Boží nepřítel, poněvadž ten dobře ví, co je pro nás nejdůležitější. A tak někdy věnuje naší duchovní cestě daleko více pozornosti než my sami. Proto je tak důležité, abychom o tomto rozlišování, o tomto vedení Duchem Božím nejen hovořili, ale abychom se učili pod konkrétním Božím vedením žít. První podmínkou je tedy poznat a přijmout tu skutečnost, že si na duchovní život nestačím sám se svými přirozenými schopnostmi. Druhá věc je poznat, že mám spousty slabostí, které mi překážejí, hříchů, které mě odvádějí z cesty a rozbíjejí moje nitro. Že mám dispozice, které častokrát nejsou v souladu s Božím záměrem. Že mnou zmítá spousta vnitřních hnutí, která mi zatemňují pravdu – člověk se špatnou náladou reaguje jinak než člověk, který je ve vnitřní pohodě. To nemusí mít nic společného s konkrétním hříchem, jde o vnitřní postoj, který je nesmírně důležitý pro poznání, co je v mém životě správné, a co ne. Musím tedy přijmout jako fakt svoji ohraničenost a potřebu Boží milosti a vedení v duchovním životě. Pak o to také budu stát. Člověk nejenže nemůže najít cestu spásy, ale už vůbec nemůže najít tu konkrétní cestu, kterou pro něj Bůh připravil, čili své osobní povolání. Bůh chce člověka vést jeho jedinečnou cestou a dává mu milost pro to, co od něho očekává.

Dokonce bychom mohli s určitým zjednodušením říct, že Bůh svoji milost nedává člověku na cestu, ke které ho nezve. Jestliže se Božímu nepříteli podaří člověka odvést z jeho vlastní správné cesty, pak člověk zůstane sám pouze se svými přirozenými schopnostmi. Začne být velice nespokojený, nešťastný a může se stát, že ho to v důsledku odvede od Boha. Proto je tak důležité, abychom se skutečně nechali vést. Ale opět jen díky daru rozlišování poznám, jestli mě opravdu vede Bůh. Ne každý nápad, který mám, je od Boha. Je spousta lidských nápadů a lidských hnutí, a pak je zde také Boží nepřítel, který se nás snaží zavést, jak už jsme říkali.

Otevřme svá srdce

K tomu je nutná poslušnost: nechtít dělat to, co poznám jako nesprávné a dávat si velký pozor na skutky svévole, na to, co si prostě jen tak vymyslím a prosadím ve svém životě, častokrát proti vůli druhých lidí a někdy i proti Pánu Bohu. S tím souvisí také umění určité vnitřní svobody. Bůh nás vede, aby naše svoboda vůči stvořeným věcem, vůči všemu pomíjivému byla stále větší. Člověk se učí dávat k této svobodě souhlas a žít v ní. Pokud je si člověk vědom, že potřebuje něco, co není v jeho silách, vede ho to k prosbě, konkrétně ke každodenní modlitbě k Duchu svatému, aby mu potřebnou milost dával. Boží vedení se děje především nebo převážně v modlitbě. Proto je tak důležité rozhodnutí vést život modlitby. To neznamená jenom, že se ráno a večer pomodlím, protože to pan farář tak říká. Žít životem modlitby znamená počítat s tím, že je zde Bůh, který do mého života mluví, znamená učit se vnitřní bdělosti. To se učíme hlavně ve chvílích, kdy máme na modlitbu opravdu čas: učíme se modlit srdcem, vnímáme Boha ve svém nitru. Neméně důležité je nechat se vést Božím slovem. Duch svatý, hlavní autor Písma, si počíná častokrát velmi prostě: připomíná člověku v konkrétních situacích slova Písma, anebo naopak, při čtení Písma člověk jasně poznává, že toto slovo teď je pro něho. Proto je tak důležité naučit se tomuto rozjímavému čtení Písma a zařazovat ho co nejčastěji do svého života. Pravidelná vnitřní modlitba a čtení Písma je nejlepší ochranou proti Božímu nepříteli.

Promluvy P. Vojtěcha Kodeta OCarm. z r. 1998 o Duchu svatém vydalo na 4 kazetách Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří, 1998, s titulem Přijď, Duchu svatý                  

převzato z www.pastorace.cz, pokračování příště

připravila Lenka

Farnosti za rok 2010

Rekapitulace a plány oprav

Ve farnosti Studénka proběhly v minulém roce mnohé opravy, především oprava staré fary – omítky včetně sanačních, renovace oken a venkovních dveří, nátěr okapů a další.

Na nové faře bylo instalováno nové ústřední topení včetně všech rozvodů a kotel na tuhá paliva.

V kostele byly sanačními omítkami omítnuty dolní části sloupů vzadu v presbytáři, kde nejvíc prosakovala vlhkost. Několikrát bylo nutné opravit uvolněné plechy na věži kostela.

Celkem tyto opravy stály 350.000 Kč, celá částka není ještě zcela splacena.

Letos bude nutné vybudovat kanalizační přípojku, a to na starou i novou faru.

Výhledově je v plánu konzervace oltářů v kostele, které jsou značně napadeny červotočem.

Ve farnosti Butovice byly vloni vyměněny venkovní dveře sakristie za 21.000 Kč a renovovány okenice na věži kostela

V letošním roce bude třeba opravit střechu kostela, na několika místech je poškozená krytina a zatéká. Dále je v plánu oprava vstupních dveří.

Chtěl bych zde poděkovat všem farníkům, kteří osobně nebo finančně pomohli při těchto opravách.

Pro připomenutí

Chtěl bych připomenout, že ke sv. přijímání může přistupovat pouze ten, kdo je v milosti posvěcující, to znamená, není ve stavu těžkého hříchu. Těžkým hříchem je i vědomá neúčast na mši svaté v neděli a o zasvěcených svátcích (25. prosince a 1. ledna) např. z lenosti, omluvou je nemoc nebo zaměstnání, ve kterém je nutné pracovat v neděli, nebo podobný důležitý důvod.

Dále bych chtěl upozornit na to, že třetí přikázání, které přikazuje světit neděli jako den odpočinku, porušujeme i tehdy, pokud v neděli chodíme nakupovat, zejména pokud to děláme pravidelně, zároveň tím dáváme pohoršení nevěřícím, a také nepřímo znemožňujeme slavit neděli těm, kdo v obchodě musí pracovat.

P. M. Serednicki