Římskokatolická farnost Studénka a Butovice

Společenství seniorů každý poslední čtvrtek v měsíci v 16 hodin v Domě sv. Anny.

Od 15:30 se modlí růženec, vede Jana Sniehottová

Téma pro rok 2009/10 SVÁTOSTI (viz na pokračování v Kostelíku)

SEDM SVÁTOSTÍ KRISTA A CÍRKVE

EUCHARISTIE

Pochopení významu eucharistie pro život osobní i život celé církve. Eucharistie má v životě věřících důležité místo, její význam je však velmi bohatý. Proto cílem setkání bude hlubší a náročnější porozumění celostnímu smyslu i účinku této svátosti.

„Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života… Eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. (KKC 1322; 1324)

Eucharistie je ústřední svátost církve. Názvy biblického původu jako večeře Páně, lámání chleba (Sk 2,42) nebo z pozdější doby pocházející mše svatá, svatá oběť, bohoslužba a další ukazují na rozmanitost pohledu na tuto svátost a její význam. Velmi rozšířené je označení Nejsvětější svátost; tímto výrazem se neoznačuje obřad, liturgie, ale eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.

Eucharistie znamená „díkuvzdání“. Evangelisté umísťují ustanovení eucharistie do poslední večeře Páně, jež je situována do rámce židovské velikonoční večeře. „Jako Mojžíš ustanovil památku na odchod z Egypta a na úmluvu (Ex 12,14), ustanovuje Ježíš v plnosti času novou památku, kterou mají jeho učedníci slavit, aby zvěstovali jeho smrt a vzkříšení v očekávání jeho příchodu (1 Kor 11,24.25)

Nejužívanější název mše svatá (lat. missa, od 4. st.) vznikl od zvyku posílat (misso – poslání) katechumeny po bohoslužbě slova pryč (další část eucharistické bohoslužby se ještě nemohli účastnit). Později byli všichni věřící na konci mše svaté takto propouštěni („vysílání“), aby se stali svědky Ježíše Krista v každodennosti svého života.

V Novém zákoně máme zprávu o ustanovení eucharistie zachovánu celkem na čtyřech místech, jež mají společný historický základ, ale současně se i vzájemně liší (některými výrazy a úpravou pro liturgické potřeby). Rozlišuje se tradice pavlovská (1 Kor 11,23-25; Lk 22,15-20) a tradice markovská (Mk 14,22-25; Mt 26,26-29). Za nejstarší je považováno svědectví Pavlovo (asi z let 54-57). Naše mše svatá má kořeny v této posvátné tradici, o níž Pavel svědčí těmito slovy: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ‚Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.‘ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoliv z něho budete pít, čiňte to na mou památku.‘“

O centrálním významu eucharistie v životě prvotní církve se pak dovídáme ze Skutků: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42-47). Dokonce i tehdy, když se první věřící ještě účastnili chrámové starozákonní bohoslužby, ve svých domech křesťané už lámali společně chléb.

První obšírnější pojednání o eucharistii nacházíme v 2. st. u Justina († kolem r. 165). Vyhrazeným časem pro bohoslužbu už není večer, nýbrž zvláště nedělní ráno (připomíná vzkříšení). V následujícím období (doba církevních otců) se nerozvíjí jen liturgie eucharistie, ale rovněž různé pastorační výklady této svátosti v katechezích. Se středověkou teologií se rozvíjí otázka skutečné přítomnosti Ježíše v eucharistii a v důsledku toho narůstá uctívání Krista v této svátosti stále přítomného. Nejdůležitější nauku o eucharistii vynesl církevní koncil ve Florencii (15. st.) a Tridentský koncil (16. st.), který velmi obšírně projednával rozhodující otázky eucharistie: je skutečnou (Viditelnou) zpřítomněnou obětí Krista a Kristus je v ní skutečně (reálně) přítomen.

Další rozvinutí nauky se objevuje ve 20. st. u papeže Pia XII. v encyklice Mediator Dei a v učení 2. vatikánského koncilu (1962-1965): Kristus je obzvlášť přítomen v oběti mše svaté, zejména pod eucharistickými způsobami, dále v osobě kněze, ale je také přítomen ve svém slově a ve společenství věřících (to vlastně znamená v celém liturgickém konání, je přítomen rozličnými způsoby v liturgii jako takové).

Podle liturgie i učení církve je eucharistie svátostnou přítomností celého Krista a jeho spásy v podobě pokrmu a nápoje.

Eucharistie proto mezi svátostmi zaujímá zvláštní místo a ocenění. Obecně totiž platí, že „nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie; v ní je Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste. Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramene křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota Božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova Těla. Ostatní svátosti a veškerá apoštolátní činnost církve souvisí s nejsvětější eucharistií a jsou k ní zaměřeny“.

2. vatikánský koncil v nauce o posvátné liturgii podává souhrn smyslu a významu této svátosti. Hovoří o eucharistii jako o svátostné oběti, o velikonoční hostině a záruce budoucí slávy.

-         obětí Kristovou; církev vychází z příkazu Páně: „To konejte na mou památku“. Tato památka pro nás zpřítomňuje, co Kristus pro nás na kříži vykonal, má proto smysl oběti a předjímá její budoucí naplnění. Jediná oběť na kříži jednou provždy přinesená je pokaždé přítomna uprostřed věřícího lidu ve znameních chleba a vína. Oběť na kříži i oběť eucharistická jsou obětí jedinou. Rozdíl však spočívá ve způsobu oběti: na kříži to bylo obětní darování krvavé, na oltáři je to obětní dar nekrvavý. Ježíš se vydal zcela Otci věčně platnou obětí života, církvi se dává jako proměněný chléb a nápoj. Je to pokračování sebesdílení Krista, které započal svým vtělením. V eucharistii dává Kristus sebe sama.

-         obětí církve; v eucharistii se církev dává Kristu a skrze něho sebe sama obětuje Bohu. V této duchovní oběti má každý věřící nenahraditelnou kněžskou účast: „Věřící mají přinášet… obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ Láska a oběť spolu souvisí, obětuje se ten, kdo miluje. Proto je život lásky spjat s eucharistickým tajemstvím. Život, práce, chvála, utrpení a modlitba sjednocují věřící s úplnou obětí Kristovou. Je také nutno uvážit, že i církev jako taková je obětována, protože jako tělo se účastní oběti Krista – hlavy. Kristus totiž obětuje i své tajemné údy (zdravé, slabé i nemocné).

-         zpřítomněním Krista; Kristus je ve své církvi přítomen mnoha způsoby, zvláštním způsobem je však přítomen v eucharistických způsobách. Jeho přítomnost je pravá a skutečná, reálná. K takové přítomnosti dochází proměněním chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše Krista konsekračními slovy a vzýváním Ducha svatého. Z tohoto důvodu při uchovávání eucharistie jí přísluší náležitá eucharistická úcta pramenící z poznání víry, že je zde Bůh s námi. Prvním významem uchovávání eucharistie je viatikum (přijímání na konci života, „na cestu“), dále podávání sv. přijímání mimo mši svatou a uctívání Nejsvětější Svátosti.

-         utužením našeho spojení s Kristem; dává nám účast na životě s Kristem a je základem našeho společenství s ním a v něm máme účast i na životě společenství Nejsvětější Trojice, poněvadž Ježíš Kristus, náš Pán, žije životem plnosti Boha Trojjediného! Eucharistie jako velikonoční hostina předjímá eschatologickou (budoucí) hostinu Božího království a dává nám již účast na nové úmluvě stvrzené Ježíšovou krví.

-         silou vytvářející jednotu Kristova tajemného těla; prohlubuje, posiluje i obnovuje naše přivtělení k církvi (započaté křtem). Buduje tak církev a činí z ní Boží lid. Eucharistie není bez církve a církev není bez eucharistie. Je základem pravého bratrství a vzájemného smíření. Vyjadřuje také Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí.

-         nositelkou ovoce obětní hostiny; jestliže se hodně (v posvěcující milosti) účastníme eucharistie a ji přijímáme, zvětšuje se naše spojení s Kristem, vzdaluje nás a očišťuje od hříchů (lehkých), vytváří z nás jednotu tajemného těla (nás s Kristem a všech navzájem současně, eucharistie utváří církev), prohlubuje křestní spojení s Kristem.

-         závdavkem a předjímáním vzkříšení a budoucí slávy; je spjata s nadějí v příchod Ježíše Krista. Nyní ho poznáváme vírou v jeho tajemstvích, potom ho uvidíme tak, jak je, tváří v tvář (1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2). Eucharistie je závdavkem i lékem nesmrtelnosti. Eucharistie nás také uvádí do života Trojice, dává nám účast na lásce a společenství Nejsvětější Trojice. Otci se vzdávají díky, Syn se zpřítomňuje ve výkupné oběti lásky, Duch posvěcuje dary i věřící, všichni se sytí svátostí jednoty.

-         Mše svatá, eucharistie, nám připomíná, že život Kristův byl spjat s láskou k člověku. Láska a oběť spolu souvisí. Kdo miluje, ten se obětuje.

-         Dokážu vnímat a přijímat toto znamení eucharistické bohoslužby? Život v lásce a eucharistické tajemství spolu souvisí.

-         Chápu, že mě účast na eucharistii zavazuje k lásce ke Kristu a bližním, k oběti Bohu a oběti bližním? Oběť a láska souvisí.

-         Svědčit láskou i obětí mohu jedině, když budu čerpat z lásky Boží. Boží Syn se za mě obětoval. Eucharistie je znamením i zdrojem takové lásky.

-         Posiluje adorace Nejsvětější Svátosti můj vztah k Ježíši Kristu i mé vztahy k nejbližším v mé rodině a ostatním lidem? Nejsem sebestředný?

Pane Ježíši Kriste, věříme a vyznáváme, že jsi skutečně přítomný v Nejsvětější Svátosti. Ty nejsi Bůh, který je vzdálený, ale svým vtělením ses sám stal členem lidské rodiny. Jsi nám blízko. I když přebýváš ve slávě nebe, přebýváš zároveň mezi námi v podobě malého kousku chleba, v němž je skryta tvoje sláva a moc, tvoje božství i lidství, tvé tělo i duše. Děkujeme ti za tuto tvou přítomnost mezi námi. Jenž jsi živ a kraluješ na věky věků. Amen.

Marta Robinová z Francie velkou část svého života žila jen z eucharistie. Desítky let byla upoutána na lůžko – nemohla chodit, hýbat se, zrak jí nesloužil, nemohla jíst a mnoho dalších omezení musela přijmout. Nejen pro 20. století se stala znamením, že i kdybychom byli bezmocní, bezvládní a chudí, Ježíš stačí… Ve srovnání s ním je všechno bohatství, úcta i zdraví ničím… A kolik bohatých a slavných se vystřídalo u její postele proto, aby nabrali z jejího nevyčerpatelného pramene síly…