Kostelík listopad 2010
KOSTELÍK
zpravodaj farností Studénka a Butovice
listopad 2010
Cestou do věčnosti je tento svět
Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. (Lk 20,34-35)
Jsme lidmi tohoto světa, protože nás do něj Bůh povolal.
Žijeme v tomto světě, ženíme se a vdáváme.
Jednou prožíváme radost, jindy jsme zase ponoření do mnoha starostí.
Procházíme řadou zkoušek, denně jsme konfrontováni se svými omezeními.
Víme ale, že to není cíl života.
V Kristu máme naději, naději na věčný život, na účast na vzkříšení.
Přesto: nyní jsme lidmi tohoto světa.
Bůh nám dal tento čas a volá nás dnes k životu v tomto světě.
On není Bohem, který nás čeká na věčnosti, až se k němu dopachtíme.
Už teď nás vede tímto světem po cestě k životu v plnosti.
Už teď s ním ve světě můžeme žít.
Už teď proměňuje naše nedokonalé vztahy.
Už teď proměňuje naše slabosti v požehnání.
A prohlubuje naše srdce, aby dokázalo odpouštět a milovat.
A současně máme naději,
že na věčnosti naše životy a vztahy pak prostoupí zcela.
Máme naději na plný život bez omezení tohoto světa,
neboť Bůh je dárcem života v jeho plnosti.
Děkujme za tato zaslíbení, volejme po nich,
ale pozvěme Boha do svého života už v tomto světě.
Neboť život pro něj tady a teď je tou cestou k plnosti života na věčnosti.
Společenství seniorů 2010/2011
SEDM SVÁTOSTÍ KRISTA A CÍRKVE
SVÁTOSTINY
Cíl setkání
Pochopení významu svátostin a jejich zásadní rozlišení od svátostí. Základní rozdělení svátostin, příklady nejčastěji užívaných svátostin církve.
Svátostiny
Svátostiny ustanovila církev, aby jejich slavením vyprošovala věřícím Boží pomoc a ochranu. Jsou to posvátná znamení, kterými se podobně jako při slavení svátostí naznačují duchovní účinky připravující člověka na přijetí svátostné milosti a posvěcující různé životní situace.
Uvedení do tématu
Kromě udělování sedmi svátostí existují ještě jiné liturgické úkony, k nimž náleží svátostiny. Zatímco ve svátostech činnost Kristova působení Ducha svatého přímo působí, co naznačují, svátostiny ustanovila církev, aby jejich slavením vyprošovala věřícím Boží pomoc a ochranu.
Sedm svátostí ustanovil Kristus a jsou účinné tím, že se konají (že jsou správným způsobem vykonány), jedná při nich sám Kristus, a těm, kteří jsou dobře připravení, dávají milost Ducha svatého. Svátostiny však ustanovila církev. Jejich účinnost závisí na modlitbě církve, nedávají milost Ducha svatého (jako svátosti). Jejich význam spočívá v tom, že skrze modlitbu církve připravují na přijetí milosti a disponují pro spolupráci s ní.
V úvodu ke svátostem bylo vysvětleno, že svátosti ustanovené Kristem posvěcují základní a rozhodující momenty křesťanského života tím, že udělují Ducha svatého. Svátostiny ustanovené církví však slouží k posvěcování mnoha jiných momentů života lidí a také pro posvěcování věcí, kterých člověk ve svém životě užívá. Úkony svátostin obsahují vždy hlásání Božího slova a modlitbu (prosebnou či přímluvnou) doprovázenou nějakým znamením: např. položením ruky, pokřižováním, pokropením svěcenou vodou.
1. Svátostiny určené pro lidi
- obřad zasvěcení panen
- obřad řeholní profese (veřejný slib žít v chudobě, čistotě a poslušnosti podle pravidel určitého řeholního společenství)
- obřad posvěcení opata nebo abatyše (ustanovení za představeného)
- ustanovení mimořádných služebníků společenství – akolytů, lektorů, katechetů atd. (laikům se dává pověření pro podávání sv. přijímání, čtení Božího slova, vyučování náboženství)
- exorcismus (prosba církve v autoritě Ježíše Krista, aby osoba nebo věc byla uchráněna před vlivem zlého ducha a vyproštěna z jeho nadvlády)
2. Svátostiny určené pro věci
- obřad posvěcení kostela nebo oltáře (místo vyhrazené pro bohopoctu, kde se scházejí křesťané: vykropení vodou a pomazání křižmem)
- žehnání (původcem a pramenem požehnání je pouze Bůh; věci žehnáme proto, aby napomáhaly hledat Boha, milovat ho a jemu sloužit; žehnáme samozřejmě i osoby)
K žehnání slouží liturgická kniha Benedikcionál (Kniha žehnání). Vychází z jednotného vydání Římského benedikcionálu, ale s určitými úpravami, které mohou vycházet vstříc potřebám země nebo určitého regionu. V úvodu českého vydání vysvětluje biskup Hrdlička:
„Chceme, aby i duchovní síla svátostin pronikala do církve, a to ve všech oblastech jejího života: v rodině a v životě osobním, v kostele, v modlitbě osobní a v úctě svatých, v různých dnech církevního roku, v prostředí lidského obydlí, na pracovištích, v přírodě, v událostech společenských a také ve vztahu k věcem, sloužící jak náboženské úctě, tak obecně prospěšným cílům. Všechna tato žehnání mají chválit boha, Dárce všech dobrých darů a posvěcovat věřící, aby si lépe uvědomovali svou vděčnost i odpovědnost za tyto dary. Tak Duch Boží proniká do rozmanitých, mnohdy samozřejmých skutečností života a inspiruje věřící k hlubší zbožnosti i pochopení smyslu vlastního života a poslání.“
Uvedený Benedikcionál rozčleňuje obřady žehnání do čtyř skupin. Jedná se o následující strukturu obřadu žehnání:
1. žehnání osob – rodin, matek, manželů, dětí, rodičovské požehnání, při zásnubách, nemocným, poutníkům...
2. kostel, bohoslužba, úcta svatých – žehnání kostela nebo kaple, kalicha a patény, liturgických předmětů, zpovědnice, oken, křížů, soch, křížové cesty, varhan...
3. v určité dny církevního roku – žehnání adventního věnce, vína, vody, kadidla, křídy, úrody, hřbitova...
4. obydlí, pracoviště, příroda – žehnání začátku stavby, řeholního domu, nového bytu, nemocnice, školy, dopravního prostředku, pole, zvířat...
Mezi svátostinami slavenými ve mši zaujímají významné místo žehnání oleje nemocných, oleje katechumenů a křižma, užívaných při slavení svátostí. Pro věřící místního společenství, farnosti má velký význam zasvěcení kostela, kde se shromažďují ke společným bohoslužbám. Ve mši se slaví rovněž obřad řeholních slibů, zasvěcení panen a žehnání opata a abatyše.
V případě menších společenství požehnání udělují i kněží a jáhni, ale v mnoha případech to mohou být i laici (katecheté, rodiče).
Do svátostin se řadí i křesťanský pohřeb. Je vyznáním velikonoční víry, poněvadž při tomto způsobu rozloučení s našimi zesnulými je vyznávána víra ve vzkříšení mrtvých a ve věčný život. Církev obětuj za zemřelé mši svatou, památku Kristovy smrti, a vysílá k Bohu modlitby a přímluvy. Všichni věřící (spojeni v Kristu) mají z toho prospěch: zemřelým se dostává duchovní pomoci, kdo oplakávají zemřelé, těm vzchází útěcha a naděje. Během obřadu rozloučení činí církev mnohá výmluvná znamení: pokropí tělo zesnulého na památku křtu, okouří ho na znamení úcty, jaká přísluší chrámu Ducha svatého, a rozsvítí v jeho blízkosti paškál – velikonoční svíci, světlo Krista zmrtvýchvstalého.
Jak žít a svědčit
- Nejsou svatá znamení – kříž, svěcená voda a posvěcené předměty jen ozdobou našeho bytu?
- Uvědomuji si význam těchto znamení?
- Neužívám svátostiny z pouhé pověrčivosti? Přijímám je ve víře?
- Snažím se o to, abych spolu se svou rodinou plně prožíval náboženské zvyky?
Modlitba
Pane Ježíši Kriste, tys řekl: „Přišel jsem vrhnout na zem oheň, a co jiného si přeji, než aby se vzňal?“ Dej, ať tento oheň vzplane v srdci všech věřících. Dej, ať tvé království přijde do rodin a obcí, do dílen a továren, do škol, úřadů i poradních síní, ať tvůj duch vládne v soukromém i veřejném životě. Dej, ať jsme oporou tvým biskupům a kněžím, ať jim pomáháme v jejich těžkém a odpovědném povolání. Ať se nelekáme žádné námahy a práce, žádné oběti pro zájmy tvé svaté církve a pro spásu nesmrtelných duší. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pro poučení
„Pro katolíka je liturgie společnou vlastí, ba je pramenem jeho identity. Proto musí být předem určená, neproměnná, aby se prostřednictvím obřadu projevila Boží svatost.“ (Benedikt XVI.)
Příští setkání seniorů bude ve čtvrtek 25. listopadu 2010 v 16 hodin.
HUMOR POUŠTNÍCH OTCŮ
Jeden stařec, kterého ďábel trápil melancholií, se jednou svěřil jinému starci:
„Jak smutné je stárnutí!…“
„Jak to, vždyť je to přece jediný způsob, jak dlouho žít!“ zněla odpověď.
Z liturgické knihy Obřady pokání - úvod
Kristův učedník, který se dopustil hříchu a z popudu Ducha svatého přistupuje k svátosti pokání, se má především celým srdcem obrátit k Bohu. Toto niterné obrácení srdce, které v sobě zahrnuje lítost nad hříchem a předsevzetí vést nový život, je vyjádřeno zpovědí církvi, patřičným zadostiučiněním a polepšením života. Bůh pak udělí odpuštění hříchů prostřednictvím církve, která působí skrze službu kněží.
a) Lítost
Mezi kajícníkovými úkony stojí na prvém místě lítost, která je „bolestí duše nad spáchaným hříchem a jeho odsouzením, spojeným s předsevzetím už nehřešit“. „Kristovu království se totiž přibližujeme pouze vnitřní proměnou celého člověka (metanoia), která působí, že jsme zasaženi tou Boží svatostí a láskou, která se v poslední době projevila na Synu a která nám byla plně uštědřena (srov. Žid. 1,2; Kol 1,19 aj.; Ef 1,23 aj.), a začneme přemýšlet, soudit a pořádat svůj život.“ Na této lítosti srdce závisí pravdivost pokání. Obrácení má totiž zasahovat člověka v jeho nitru, aby mu den ze dne dodávalo většího světla a uvádělo ho do stále většího souladu s Kristem.
b) Vyznání
Ke svátosti pokání patří vyznání hříchů, které vychází z pravdivého sebepoznávání před Bohem a z lítosti nad hříchy. Toto vnitřní zpytování svědomí a navenek projevené vyznání se má odehrávat ve světle Božího milosrdenství. Vyznání vyžaduje od kajícníka vůli otevřít své srdce Božímu služebníku; a od služebníka se vyžaduje duchovní soud, který koná na místě Kristově, a na základě moci klíčů pronáší rozsudek odpuštění nebo zadržení.
c) Zadostiučinění
Pravé obrácení se dovršuje zadostiučiněním za viny, polepšením života a náhradou škody. Úkon a míra zadostiučinění mají být přiměřené jednotlivým kajícníkům, aby každý napravil řád, který porušil a aby byl léčen lékem zaměřeným právě na uzdravení jeho choroby. Je třeba, aby uložené pokání bylo opravdu lékem proti hříchu a aby nějakým způsobem působilo obnovu života. Tímto způsobem kajícník „nedbá na to, co je za ním“ (Flp3,13), začleňuje se znovu do tajemství spásy a napíná své síly, aby dosáhl toho, co je před ním.
d) Rozhřešení
Hříšníkovi, který ve svátostné zpovědi vyjevil služebníku církve své obrácení, uděluje Bůh odpuštění skrze znamení rozhřešení a tím je svátost pokání dokonána. Podle Božího uspořádání díla spásy, v němž se viditelně projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem, chce nám Bůh skrze viditelná znamení udílet spásu a obnovovat porušenou smlouvu.
Ve svátosti pokání tedy Otec přijímá syna, který se k němu vrací, Kristus bere ztracenou ovci na ramena a odnáší ji zpět do ovčince a Duch svatý znovu posvěcuje svůj chrám a plněji v něm přebývá, což se pak projeví obnovenou nebo vroucně prožívanou účastí u stolu Páně, takže nad dítětem, které se z dálky vrátilo zpět, je veliká radost na hostině Boží církve.
Nutnost a užitečnost této svátosti
Jako hřích zasazuje různé a četné rány v životě jednotlivců i společenství, tak rozmanité jsou i léčivé účinky pokání. Ti, kteří se těžkým hříchem vyloučili ze společenství Boží lásky, jsou svátostí pokání znovu povoláváni k životu, který ztratili. A ti, kdo denně zakoušejí svou křehkost a upadají do hříchů lehkých, opětovným přistupováním ke svátosti pokání sbírají síly, aby dospěli k plné svobodě Božích dětí.
a) Aby věřící přijal spásonosný lék svátosti pokání, má podle ustanovení milosrdného Boha vyznat knězi všechny těžké hříchy, i jednotlivě, jichž si je po zpytování svědomí vědom.
b) Mimoto je velmi užitečné často a horlivě přistupovat k této svátosti i kvůli lehkým hříchům. Není to totiž pouze jakési rituální opakování nebo jenom nějaké psychologické cvičení, ale je to trvalá snaha uskutečňovat v životě milost křtu, aby tím, že prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, byl na nás stále patrněji i Ježíšův život. Ať se kajícníci v takovýchto zpovědích, v nichž se obviňují z lehkých hříchů, snaží niterněji Kristu připodobňovat a pozorněji naslouchat hlasu Ducha.
Aby tato svátost spásy na ty, kdo věří v Krista, svou mocí skutečně působila, je nutné, aby zapouštěla kořeny v celém jejich životě a aby je pobízela k horlivější službě Bohu a bratřím.
Proto je udílení této svátosti vždy úkonem, jímž církev vyznává svou víru, děkuje Bohu za svobodu, ke které nás osvobodil Kristus, nabízí svůj život jako duchovní oběť k chvále Boží velebnosti a spěchá vstříc Kristu.
připravili Chovancovi
KOTVA NADĚJE
Aktivování živé naděje
Naděje znamená doufat,
když jsou věci beznadějné –
- nebo to vůbec není ctnost.
(G. K. Chesterton)
Možná znáte příhodu o klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč. S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé placaté dárky, takzvané „měkkýše“, které věstily novou šálu, košili nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují... Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v srdceryvný pláč. Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začně rozbalovat; už ho nic nezajímalo. Někdo z ordiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle – hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, prootže by ještě vyfouklý...
Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit, jak je tomu s křesťanskou nadějí.
Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie. Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě jsou v základní „balíčku“, jak se dnes říká. Hmm..., napadne nás asi, kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují nadějí, když ji přece od boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar od Boha? Proč nám ji Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?
Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím míčem. Pochopitelně, mě-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo: bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě bezproblémová.
Trochu podobné je to i se ctností naděje: nejdřív po ní člověk musí vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji potřebuje nahustit, což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým; on je ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s Bohem, s Kristem.
A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v každodenním životě.
Podobenství o tramvaji
Myslím si, že Pán Ježíš se v evangeliích o tramvaji nezmínil jenom proto, že v životě žádnou neviděl. Ani on, ani jeho učedníci. Podobenství o tramvaji y tak bylo pro posluchače ještě záhadnější než ta, která už v Písmu máme. Tramvaj je ale vynikající didaktická pomůcka pro vyučování o křesťanské naději, a to si hned ukážeme.
Na rozdíl od symbolu kotvy, tramvaj nám představuje naději jako ctnost, která pomáhá pohybu vpřed, nejen statickému „jištění se“. Zároveň je ale zřejmé, že i kdyby šlo o tramvaj nejnovějšího modelu, luxusně vybavenou vším možný, pokud by nezvedla pantograf a nedotkla se troleje – drátů nad sebou – vůbec se nehne z místa. Nebo se hne, avšak bohužel pouze z kopce.
Trolej nám může být symbolem Boží „konstanty“: Kristus vstal z mrtvých a už neumírá, má nás nesmírně rád a můžeme se na to spolehnout (srov. Gal 2,20). Na rozdíl od pozemských trolejí taky nehrozí žádný „blackout“, žádný výpadek proudu nebo potrhané dráty. Boží trolej prostě drží, a vydrží všechno. Stejně ale platí, že i kdybychom měli luxusní tramvaj a bezporuchovou trolej, a neměli přitom zvednutý pantograf (to zařízení na střeše tramvaje, které se musí dotknout drátů – troleje), tramvaj by se vůbec nehnula z místa.
Navíc je zřejmé, že zvednutí pantografu určitě vyžaduje jistou energii, samo se to nestane. Pohyb kovové konstrukce zdola nahoru musí překonat přitažlivost zemskou, určitě i nějaké tření v pantech a kdoví co ještě (technici mi laskavě prominou poněkud brutální fušování do oboru). Zkrátka a dobře, samo a bez výdeje energie to nepůjde, i když se pantograf zvedá právě proto, aby se na energetický zdroj napojil.
Zvedání pantografu nám napovídá, že aktivování ctnosti naděje také něco stojí, nemusí jít úplně samo. I při doufání v Boha musíme překonávat „zemskou přitažlivost“ – přinejmenším přitažlivost lidské logiky, která nám v mnohých situacích radí, že už nic nemá cenu, protože jsme přece už všechny lidské prostředky vyčerpali. Zajímavé je, že o Abrahámovi Písmo říká, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“, nebo, v jiném překladu, „měl naději, kde už naděje nebylo“ (Řím 4,18). Svatý Tomáš Akvinský dokonce prohlásil, že křesťanská naděje v sobě má z podstaty jistou složku agresivity; rozhodně nejde o pasivní, vyčkávací ctnost, dobrou jen pro ty, kdo se sami neumí poprat se životem.
Podobenství o tramvaji má ještě jeden vypovídací rozměr: tramvaj by neměla velký smysl, kdyby jezdila po městě prázdná, pouze s řidiče. Smyslem její existence je, aby se v ní svezlo co nejvíce lidí. A podobně je pravá křesťanská naděje vždycky i doufáním pro druhé, za druhé. Ale o tom více později.
Kotvička lyžařského vleku
Nejsem dobrý lyžař a v lyžařské výbavě se moc nevyznám. Někdo mne však osvítil v tom směru, že vhodným podobenství o naději by mohla být i jistá kotvička lyžařského vleku, která se kdysi používala. Člověk si ji prý omotal kolem pasu a celý den s ní jezdil po svazích. Nahazoval ji na dráty vleku pouze ve chvíli, kdy potřeboval vyjet nahoru na kopec.
I v tomto případě zřejmě platilo, že se člověk nemohl na vlek zavěsit jako žok, to by nefungovalo. Musel nastavením těla ve správném sklonu oproti svahu s vlekem jaksi spolupracovat. Nicméně samotnou sílu, která ho vždycky zase vytáhla nahoru, nevyráběl, jenom jí využíval.
S nadějí je tomu podobně. Jejím prostřednictvím se napojíme na zdroj síly, která nás táhne nahoru. Něco málo nás to stojí, ale mnohem více tím získáváme. „Kotvičku“ je dobré mít stále s sebou, i když ji potřebujeme aktivovat jen v některých situacích.
Kateřina Lachmanová, Kotva naděje, Karm. nakl. Kostelní Vydří, 2009
Mozaika
Někdy a ne zřídka mi někdo položí tuto otázku: "Stává se mi, že to, co dělám, se mi zdá malé a málo důležité. Jak mohu vidět v každodenních malých věcech Boží vůli pro mě?"
Tuto horlivost, kterou čas od času cítíme v srdci, horlivost chtít dokázat co nejdříve lásku významnými skutky, nelze zajisté podceňovat; naopak, je pěkná. Ale vzhledem k tomu, že je to přání spíše pozemské, je třeba se nad ním trochu zamyslet.
Zdá se mi užitečné představit Boží království jako velkolepou mozaiku. Máte před očima nějakou mozaiku? Známé jsou například mozaiky v italské Ravenně. Jak jsou nádherné, jaký třpyt má jejich staleté zlato. Jak velkolepá jsou modrá pozadí! A krajiny a trůny... jaká jemnost, jaká krása, jaká vznešenost!
Mozaiky jsou, jak víte, složeny z velkého množství kamínků. A každý z nás může být považován za jeden kamínek této mozaiky. Ale kamínky Božího království nejsou jako kamínky normální mozaiky – bez života, bez duše. V mozaice Boží je každý z nás živým kamínkem, který rozumí svému vlastnímu místu a chápe ho, zná místo těch ostatních a je si vědom svého vlastního významu v rámci celku. Ano, dokonce jasně vidí, že má význam jenom v rámci celku. Zároveň je mu jasné, že kdyby chyběl, mozaika by zůstala neúplná.
Samozřejmě že ne všechny kamínky naší mozaiky jsou stejné. Jeden z nás jako by mohl být zeleným kamínkem, další modrým, jiný zlatým, bílým. Každému je udělena jeho vlastní úloha a je povinen být na svém místě.
Jestliže někdo má například za úkol vařit, udržovat dům, a nedělá to, jak může druhý dělat svou vlastní práci, studovat, starat se o administrativu, věnovat se šíření víry, používat komunikačních prostředků, pracovat za rozvoji světa?
Každý má své vlastní poslání a musí mu zůstat věrný. Nikdo, jako kamínek v mozaice, se nemůže přemístit ze svého místa, musí mu zůstat věrný. A to je vzájemnost a jednota té nesmírné a nádherné mozaiky Božího díla. To je podstata Božího království. A běda nám, jestliže se tak nechováme.
Představte si mozaiku zobrazující postavu nějakého člověka. Kamínek si řekne: "Podívej, nejkrásnější věcí této mozaiky jsou lidské oči. Jsou opravdu živé. Chci se stát okem!" A představte si, že by ostatní říkali podobné věci: jakou bychom to měli mozaiku? Určitě by to nebyla mozaika, ale něco obludného a nesrozumitelného.
Musíme si být vědomi toho, že jsme živými kamínky Božího díla a že jsme všichni mezi sebou propojeni a každý má účast na celku. Jestliže chybí právě tento kamínek, chybí něco k plnosti celku a každý tím trpí. Proto je třeba, abychom se pevně drželi svého úkolu.
Máme-li zametat od rána do večera a je-li to Boží vůle pro nás, musíme si být vědomi, že zametáním budujeme Boží svět. Stát pevně na svém místě znamená plnit dobře, okamžik za okamžikem, vůli Boží; tu, kterou má Bůh pro každého z nás. Dívat se na Boží království jako na mozaiku a podle toho se také chovat. Pak vychutnáme svobodu ducha, typickou pro děti Boží, a sám Duch Boží nám poví, jak důležité je to, co děláme, a jak je to prospěšné pro nebe...
podle Chiary Lubichové
Příprava na první sv. přijímání 2010/2011
program a termíny setkání
23. 10. 2010 pravdy víry
5. 11. 2010 Písmo svaté
19. 11. 2010 Desatero
17. 12. 2010 církev, 5 církevních přikázání
21. 1. 2011 svátosti (křest, biřmování, eucharistie)
18. 2. 2011 svátosti (manželství, kněžství, pomazání nemocných)
11. 3. 2011 ctnost a hřích
25. 3. 2011 svátost smíření
15. 4. 2011 liturgika, mše svatá
6. 5. 2011 mše svatá
Podmínky přistoupení ke svátosti:
- minimálně 2 roky náboženství
- účast na nedělních mších svatých
- účast na přípravách
- pohovor s p. farářem
- svátost smíření
Mgr. Jindřich Foltas
V sobotu 13. listopadu 2010
pořádá bílovecký děkanát ve Fulneku
Den s Biblí
Vede: P. Marek Kozák a kněží děkanátu Bílovec
Začátek: 9:00 mše svatá
Program: přednášky
lectio divina
práce v menších skupinkách
adorace
možnost svátosti smíření
Oběd a malé občerstvení zajištěno. Cena: 100 Kč.
Přihlášky do 7. listopadu: P. Paweł Pruszyński
tel. 731604365 nebo e-mail: fulnek@pallotini.cz
Příspěvky do Kostelíku můžete předávat na faře, Evě Slováčkové, Lence Bakalové nebo na e-mail kostelik12@seznam.cz. Budeme vděční za všechny nápady, připomínky a jakoukoli spolupráci. |