Kostelík říjen 2010
KOSTELÍK
zpravodaj farností Studénka a Butovice
říjen 2010
Lék na bojácnost, tvrdost a nemoudrost
"Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti." (2Tim 1,7)
Jsou chvíle, kdy vím, co je správné udělat,
ale nemám k tomu sílu či odvahu.
Bojím se, že bych se příliš odlišoval,
že bych byl terčem posměchu,
možná vítězí moje pohodlnost.
Někdy se cítím silný,
rozhodnutý něco udělat
a jdu zatím hlava nehlava.
Kdo se mi postaví do cesty, toho převálcuji.
Jindy jednám odvážně i citlivě, a přesto z toho moc není.
Zjišťuji, že jsem plýtval silami,
protože jsem chtěl rychle uskutečnit svoje nápady
a neptal se, jak to vidí někdo moudřejší.
Otevřít se Bohu a jeho Duchu
znamená nalézt zdroj síly, lásky a rozvážnosti.
Je to lék na bojácnost, tvrdost a nemoudrost zároveň.
www.vira.cz, Téma týdne
Společenství seniorů 2010/2011
SEDM SVÁTOSTÍ KRISTA A CÍRKVE
SVÁTOSTI OBECNĚ
Cíl setkání
Pochopení nauky o svátostech církve, jejich počet a význam. Svátosti doprovázejí život věřících po celý jejich život, některé napomáhají budovat život osobní i celé církve. Dále porozumění slovu milost (Boží), jenž se v náboženské řeči často v souvislosti se svátostmi užívá, ale její chápání je nedostatečné nebo někdy i velmi nejasné.
Pojetí svátosti v Katechismu katolické církve
Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus, je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných kněžství a manželství. Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tím dostávají určitou podobnost úseky přirozeného života i života duchovního (KKC čl. 1210).
Uvedení do tématu
Když začínáme uvažovat o svátostech církve, je užitečné a vhodné, aby se objasnil význam slova svátost.
„Svátost“ znamená zjevení a dar spásy přicházející od Boha ve viditelné podobě, ve viditelném znamení. Prvním a základním odhalením daru spásy je sám Ježíš Kristus: Ježíš narozený, zemřelý a zmrtvýchvstalý. Jeho poslání je první a velikou „svátostí“ spásy, poněvadž Ježíš Kristus svým vtělením skrze tělo učinil neviditelného Boha zjevným a přítomným. Kristovo lidství je jedinečné a mimořádné svátostné tajemství setkání Otce s lidmi. Bohu se totiž zalíbilo spasit člověka prostřednictvím Kristova těla, které Božská přirozenost na sebe vzala. Kristus je tudíž ve svém lidství prvořadou svátostí Otce, svátostí setkání s Bohem. Po Kristu, a ve spojení s ním, je i církev (Kristova) tajemstvím a svátostí spásy pro všechny lidi, je vyvoleným viditelným nástrojem, kterým Bůh sděluje své Slovo a poznání Boží spásy.
Cílem církve je ukazovat Krista a vést k němu (a tudíž ke spáse). Církev vlastně existuje proto, aby nám zprostředkovala vztah s ním. Církev je proto nejen viditelným znamením spásy, ale i „svátostí“ vzkříšeného a oslaveného Pána a má poslání hlásat a zpřítomňovat spásu.
Na tomto základě je potřeba chápat svátosti v užším slova smyslu jako viditelná znamení milosti, kterou v církvi působí Duch Kristův, skrze ně dostává člověk zvláštní účast na Kristově díle spásy, která pokračuje v církvi. Není jen příjemce, ale i aktivní spolupracovník na posvěcení svém i světa.
Církev slaví celkem sedm svátostí. V těchto svátostech a skrze ně se Kristus sám dává lidem. Svátosti jsou účinná znamení, tzn. skutečně působí, že náležíme Bohu, a přinášejí nám spásu. Svátosti dal své církvi Kristus, jako záruku toho, že je zde, v církve a s církví. „Křest z nás dělá členy Kristovy církve na začátku našeho života. V biřmování jsou křesťané posíleni a posvěceni dary Ducha svatého. Eucharistie nám dává účast na životě našeho Pána a vytváří z nás společenství. Když zhřešíme, svátost podání (zpověď) nám zjednává odpuštění a smíření s Bohem. Pomazání nemocných jim dává naději, sílu a útěchu. Kněžské svěcení přiděluje jáhnům, kněžím a biskupům zvláštní službu v církvi. Ve svátosti manželství si dva lidé navzájem slibují lásku a věrnost; společenství, které vytvářejí, stává se obrazem našeho společenství s Kristem. Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné skutečnosti spásy. Protože je uděluje Bůh, opravdu dosahují skutečnosti, kterou symbolizují (naznačují).“
Svátosti lze chápat tak, že jsou tajemstvím naší spásy. Ve svátostech církve se totiž uskutečňuje, co bylo dokonáno v Kristu, „nejsou nic jiného než prodloužení tajemství vtěleného Slova“. A jako na počátku při vtělení Slova působil Duch svatý (Mt 1,20; Lk 1,35) a na počátku církve od Letnic, je to tentýž Duch, který buduje život jednotlivců i celé církve, což se děje zejména v liturgii, když církev koná svátostná znamení, prostřednictvím kterých na nás působí Duch svatý: proto jsou svátosti zaměřeny na posvěcení člověka, oslavují Boha, přivádějí člověka k naplňování Božího plánu spásy (protože přivtělují ke Kristu), budují církev a tím (tajemné) tělo Kristovo. Církev by nebyla bez svátostí a svátosti by nebyly bez církve. Skrze svátosti se církev zrodila, skrze ně i nadále žije a se posvěcuje, a koná své jedinečné poslání.
Dějiny
V Písmu Nového zákona se pojem sacramentum (svátost) objevuje v souvislosti se starolatinskými překlady z 2. – 3. st. Pojem sacramentum je latinský překlad řeckého „mystérion“ (tajemství, užívané v souvislosti s pohanskými náboženskými mystérijními kulty). Slovo mystérium se nachází v Novém zákoně celkem 27x.
Co znamená a co se míní tímto pojmem? Např. u Marka může znamenat „tajemství Božího království, u Pavla a jeho stoupenců „skrytý věčný plán spásy Boží“ uskutečňující se v Kristu a jeho církvi. Slovo „mystérion“ by tedy v Novém zákoně označovalo Boží spasitelný plán, Boží úmysl spasit člověka. Svatý Pavel se proto sám nazývá služebníkem Kristova tajemství: jeho úkol spočívá v tom, že má zvěstovat toto tajemství Božího plánu spásy (Ef 3,3-12; 1Kor 2,7-10).
V pohanských mystérijních kultech byla spása určena jen pro zasvěcence či vzdělané (mající „pravé“ poznání). Křesťanská spása je však určena pro všechny. Až do 5. st. chybí jasný pojem svátosti. Poprvé jej použil v souvislosti se křtem pravděpodobně Tertullián (†220).
Původní význam latinského sacramentum byl velmi světský: přísaha na prapor, služební přísaha, finanční záruka. Tertullián spojuje přísahu, obřad křtu a tajemství v jeden celek. K učení o svátostech přispěl významně sv. Augustin (†430) a jeho teologické rozpracování se odrazilo v pozdějším vývoji. Od 12. st. se vymezuje počet 7 svátostí (předtím bylo známo 5, 12, dokonce 30 svátostí). Pozornost se soustřeďuje na účinnost svátostí. Velký vliv na učení o svátostech měl Tomáš Akvinský, který je pokládá za nástroje, které milost obsahují a jsou složeny ze smyslového prvku a prvku slova. Jsou jakoby fyzické nástroje, skrze které je v člověku Bohem působena milost.
V následujících naukových dokumentech církve se odráží zejména teologie zmíněného Tomáše Akvinského. Kromě koncilů v Kostnici a Florencii to byl zejména koncil Tridentský v 16. st., který závazně vyložil nauku o svátostech: sedm svátostí ustanovil Kristus, svátosti obsahují milost, kterou naznačují, a udílejí ji těm, kteří nekladou překážku, milost se udělují mocí vykonaného obřadu (tzn. správným udělením svátosti se nepochybně milost uděluje), způsob udělování svátostí stanoví církev, tři ze svátostí vtiskují nesmazatelné znamení (křest, biřmování, kněžství).
Charakteristika svátosti
Svátosti jsou:
- znamení víry: vyjadřují víru církve a člověka, který je přijímá
- znamení milosti: ve svátostech se člověku daruje Bůh sám. Chce ho uvést k účasti na své božské přirozenosti. Je to milost daná jako dar – nazýváme ji milostí posvěcující. Tato jediná milost je však v každé jednotlivé svátosti udělována svým vlastním způsobem – milost svátostná.
- znamení složená z věcí a slov: tzn. že svátostné znamení (konkrétní svátost) je složeno z materiálního znamená (např. voda, olej, chléb) a slovního vymezení, tj. udělovací formule. „Odejmi slovo, a čím je voda, ne-li obyčejnou vodou? Když přistoupí k prvku Slovo, stane se svátostí.“ (sv. Augustin)
Účinnost svátostí
Dílo spásy, jednou provždy Kristem ve velikonočním tajemství uskutečněné, je i dnes nabízeno každému věřícímu ve svátostech. Svátostmi se zpřítomňuje v církvi tajemství Kristova výkupného díla. Ježíš Kristus je živý, u svého Otce, je přítomný a živý i ve své církvi. Ježíš je jediný původce církve a tedy i svátostí církve, které jsou nezměnitelné, což neznamená, že by nemohly v průběhu času podléhat změně ve své rituální a svátostné praxi.
Podle ustálené nauky církve jsou svátosti hlavními prostředky, jimiž Bůh rozdává lidem svoji milost, i když to neznamená, že by tak nemohl činit i jinou cestou. Samotným Kristem je výslovně zdůrazněna nutnost křtu a tedy i nutnost církve, do které lidé skrze křest vstupují. Obrátit se ke Kristu znamená obrátit se k církvi, skrze kterou člověk křest Kristův přijímá. Křtem milost začíná, všemi ostatními svátostmi se zvětšuje.
Tridentský koncil dělí svátosti na tři skupiny
1. Svátosti uvádějící do křesťanského života – křest, biřmování a eucharistie
2. Svátosti uzdravující – svátost smíření, pomazání nemocných
3. Svátosti společenské – kněžství, manželství
Účinky svátostí spočívají v tom, že dávají posvěcující milost, která je společná všem svátostem a zakládá důvěrné společenství života s Kristem a účast na jeho Božské přirozenosti. Dále dávají svátostnou milost, která je každé svátosti vlastní a která dodává milosti posvěcující určitou Boží pomoc, aby mohl člověk dosáhnout vlastního cíle každé svátosti.
Jak žít a svědčit
- Jsou pro mě svátosti znamením Boží lásky a milosti?
- Přijímám všechny svátosti, které mi církev k mému duchovnímu životu nabízí?
- Snažím se svátosti přijímat vždy s pozorností, zbožností i vděkem?
- Dokážu vhodně povzbudit i jiné (děti, známé) k přijímání svátostí?
- Neostýchám se na veřejnosti přijímat svátosti a svátostiny církve?
Modlitba
Nebeský Otče, ty o nás stále víš a nikdy nás neopouštíš. Posla jsi nám Spasitele, svého Syna Ježíše. Žil mezi námi a byl dobrý ke všem: uzdravoval nemocné, odpouštěl hříšníkům, bral děti do náruče a žehnal jim, byl přítelem všech nešťastných, starých a slabých, dal za nás svůj život. A tak jsem, Otče, poznali, jak velká je tvá láska ke všem lidem. Dobrý Otče, chválíme tě a děkujeme ti. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pro poučení
„Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí!“ (Jan 1,16)
„Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?“ (Mt 7,16)
Příští setkání seniorů bude ve čtvrtek 21. října 2010 v 16 hodin.
HUMOR POUŠTNÍCH OTCŮ
Jeden čerstvě obrácený mladý muž se otázal starce:
„Abba, a to se teď budu muset úplně zříct světa?“
„Neboj se,“ odpověděl stařec. „Jestli bude tvůj život opravdu křesťanský, svět se okamžitě zřekne tebe!“
Michel Quoist
Křesťana ohrožují v jeho postoji ke zpovědi dvě úskalí. Buď je v jeho očích zpověď znehodnocena, zredukována na zastaralý ritus, jemuž se podrobuje čím dál víc jen proto, že je ponoukán jakýmsi zbytkem legalismu, nebo uznává její potřebu jen z neurčitého strachu a pro znovunabytí ryze lidského klidu. V tom i onom případě se ztratil hluboký smysl zpovědi tím, že byla snížena na úroveň čistě lidské praktiky, místo aby v účinném znamení svátosti víra viděla setkání s Ježíšem Kristem Vykupitelem.
· Jdeš-li ke zpovědi, myslíš nejprve: co mu řeknu? Pak: co si asi pomyslí? A konečně: co mi řekne? Mysli však především na to, s kým se setkáváš a co dostaneš.
· Děláš víc povyku kvůli hříchům, které přinášíš, a velmi málo kvůli spásonosné lásce, která je ti dána.
· Jestliže Ježíš Kristus přišel na Zem, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, je to hlavně proto, aby zvítězil nad hříchem. Zpovídat se, to znamená přijmout svátost pokání, a přijmout svátost pokání znamená potkat Ježíše Krista a spojit se s Ním v tajemství Jeho smrti a Jeho vzkříšení.
· Prvotním hříchem se lidé odloučili od Boha a odloučili se jeden od druhého.
· Křtem se rozhodli spojit se s Ježíšem Vykupitelem a v Něm se znovu stát syny Otce a bratry mezi sebou.
· Kdykoliv přijímáš svátost pokání, znovu se rozhoduješ pro Ježíše Krista, znovu se ponořuješ ve svém křtu, a tím obnovuješ nebo zesiluješ zlomená nebo uvolněná pouta s Otcem a se svými bratry.
· Abys každého dne ráno vstával, musíš se vždy znovu namáhat,
abys pracoval, musíš pokaždé znovu vzít do ruky své nářadí,
abys miloval, musíš si každého dne odříkat. Tvoje odříkání hříchu a tvé přilnutí ke Kristu nejsou – bohužel – definitivní. Skrze svátost pokání musíš se často vracet k pramenům svého křtu, abys obnovil svou volbu.
· Proč se mám zpovídat? Začnu zas znova! Právě proto se musíš zpovídat, neboť přijmout svátost pokání znamená přijmout celou vítěznou sílu Vzkříšení. Ale jak ji promarním! Ne, neboť padneš-li znovu, padneš aspoň stoupaje. Smrtí Ježíše Krista je získáno odpuštění tvých hříchů. Nemusíš je znovu získávat, stačí, abys je svobodně přijal. Otec marnotratného syna čekal, aby mu odpustil. Bylo však třeba, aby se syn vrátil. Bůh tě potřebuje, aby uvedl Své vykoupení do tvého srdce a do světa. Každý dostane tolik milostí, kolik jeho duše může unést.
Všem je nabídnuto totéž nekonečné vykoupení, ale pro každého stupeň otevřenosti odměřuje toto dobrodiní.
· Čím více uznáváš, že jsi hříšník, čím víc trpíš za svůj nedostatek lásky, čím víc prahneš po odpuštění, tím víc se ti dostane milosti vykoupení.
· Jak chceš hledat nové řešení matematického problému, když jsi předem nezjistil, zda jsi při počítání neudělal chybu?
· Ježíš Kristus již na kříži vzal na sebe všechny tvé hříchy. Ale protože jsi svobodný, musíš je dnes svobodně předat.
· Tvé hříchy musí vystoupit před očima tvého svědomí, musíš je uznat, přijmout, abys je mohl skutečně předat Kristu Vykupiteli.
· Zpověď je tajuplná výměna. Ty předáváš všechny své hříchy Ježíši Kristu a On ti dává celé Své vykoupení.
· Kontroluješ-li své účty jednou za rok, jen stěží najdeš své chyby.
· Mnozí lidé jsou pro ostatní obtížní, aniž to pozorují, neboť jim chybí jemnocit.
· Nevidíš-li své chyby, je to proto, že nedáváš dost pozor, ale především proto, že tvá láska není dost hluboká a pronikavá. Ošklivost hříchu se měří před Bohem a ne před tebou.
· Jen cvičení opravdové revize života ti umožní, aby ses lépe poznal. Budeš-li ve svém životě jasněji odhalovat výzvy Ježíše Krista, jasněji uvidíš i své zdráhání.
· Pozoruješ, co jsi udělal zlého, hledej také, co jsi opomenul udělat dobrého.
· Čím více miluješ, tím spíše odhalíš nedostatky své lásky.
· Hřích představuje roztržku s Bohem, je však zároveň roztržkou se všemi tvými bratry v Církvi.
· Tvůj návrat nemůže být tajenou událostí, zažitou jen v hloubi srdce. Je veřejným návratem do Církve.
· Nezpovídáš se jen Bohu samému, nýbrž… „blahoslavené Marii Panně, všem svatým a tobě Otče…“, knězi, který jako sluha Ježíše Krista je také svědkem obce.
· Odmítl bys poklad proto, že ruka, která ti ho podává, se ti nelíbí?
· Co záleží na tom, jak kněz vypadá, když ve svých rukou drží smrt a vzkříšení Ježíše Krista?
· Máš právo si vybrat zpovědníka; nemáš právo vynechat jedinou zpověď proto, že ti kněz nahání strach, nebo že se ti nelíbí.
· V Církvi se dobro nebo zlo v srdci jednoho z jejích členů přenáší vždy na celé tělo. Přijmeš-li svátost pokání, daruješ všem svým bratrům nový rozkvět čistoty a lásky.
· Ti, kteří jsou bezprostředně a podle plánu Prozřetelnosti kolem tebe, získávají – jako první dobrodiní svátosti, kterou přijímáš. Předáváš jim Krista Vykupitele.
· Čím více budeš pozorností, vzájemným poznáváním a láskou spojen se svým prostředím, tím více budeš moci – skrze svátost pokání – přinášet Kristu hříchy tohoto prostředí a tím více budeš moci přinášet svému okolí Kristovo vykoupení.
· Bojuješ-li proti nedostatku spravedlnosti v práci, lásky v rodině, bratrství v domě a čtvrti, míru ve světě, bojuješ-li proti nedostatečným mzdám, proti analfabetismu, hladu na světě… nezapomínej, že všechno toto zlo je plodem hříchu a že každý hřích, má-li být zničen, potřebuje Vykoupení.
· Zpovídáš-li se, aniž bys proti hříchu bojoval v sobě i ve světě, nikdy zlo nepřemůžeš, bojuješ-li proti zlu v sobě a ve světě, aniž by ses zpovídal, nezvítězíš.
Neboť jediný nekonečně účinný prostředek jak přemoci hřích spočívá v tom, že se všemi svými silami bijeme o to, abychom ve svátosti pokání přijali jediného vítěze nad zlem – Ježíše Krista.
připravili Chovancovi
KOTVA NADĚJE
A život, který zde nyní žiji,
žiji ve víře v Syna Božího,
který si mně zamiloval
a vydal sebe samého za mne. (Gal 2,20)
Křesťanská naděje bývá odedávna symbolizována lodní kotvou. Symbolika kotvy je pro naději velice trefná, protože lodní kotva slouží právě k upevnění lodi, která spočívá na nepevném živlu, aby ji proud nezahnal na mělčinu nebo vlnobití nerozbilo o skaliska.
Všimněme si však jednoho podstatného detailu: kotva lodi je sice upevněna řetězem k lodi, ale musí být vhozena někam mimo loď, musí se zachytit o něco pevného mimo zmítané plavidlo. Nic by lodi nepomohlo, kdyby někdo kotvu zahákl třeba o lodní stěžeň, jakkoli mohutný a pevný.
Podobně je tomu i s křesťanskou nadějí. Kotva naší naděje musí být vhozena „mimo“ naši zmítanou lidskou existenci, mimo tento nestálý svět. Takovým pevným bodem v prostoru je jedině Bůh sám a jeho věrná láska k nám lidem.
Zakotveni v Kristově srdci
Vhazuji kotvu živé naděje,
která je v mém srdci,
až před samý Boží trůn.
(Pavel Le-Bao-Thin)
Minimálně na dvou místech Nového zákona, v listě svatého apoštola Kolosanům a v listě Židům, se objevuje symbol kotvy výslovně v souvislosti s křesťanskou nadějí.
V epištole Kolosanům Pavel děkuji Bohu Otci za všechny křesťany v Kolosách, za jejich víru v Krista a lásku ke všem bratřím, kterou chovají a prokazují navenek právě díky „naději zakotvené v nebesích“ (Kol 1,5). Bez kotvy v nebesích by asi nebyli schopni dělat pro bratry všechno to, co dělají.
V listě Židům čteme o kotvě naší naděje něco velmi podobného, doslova: „... abychom... měli mocnou útěchu my, kteří jsme našli útočiště v uchopení naděje, která leží před námi. Tu máme jako kotvu duše, nepohnutelnou a bezpečnou, pronikající dovnitř za oponu, kam jako předběžec za nás vstoupil Ježíš, jenž se stal veleknězem podle Melchizedechova řádu navěky“ (Žid 6,18-20). Trochu tušíme, co pro Židy znamenala „svatyně svatých“, místo přebývání Boží přítomnosti uprostřed chrámu. Bylo oddělné právě oponou, za niž mohl vstoupit jedině sám velekněz, a to pouze jedenkrát v roce (srov. Lv 16,2). Pisatel listu Židům zřejmě hledal výraz pro to nejpevnější možné kotviště, pro nebeskou „svatyni svatých“. Tou ovšem není nějaké místo, ale Bůh sám, Otec veškerého milosrdenství.
Krásná aplikace obrazu kotvy v nebesích vyvstává i z listu jednoho vietnamského mučedníka z 19. století. Pavel Le-Bao-Thin píše svým bratřím z vězení a popisuje nesčetné útrapy, kterými tam procházejí, včetně lidské zloby, jíž si vězni ztrpčují život navzájem. Jeho dopis je však především svědectvím o síle naděje, která mu pomáhá nejen přežít, ale i proměnit jinak nesmyslné utrpění. Zvláštní je také to, že drsné líčení poměrů v lágru přerušuje Pavel co chvíli slovy žalmu, jakýmsi refrénem, který vlastně k vyprávění útrap ani moc nesedí. Vyslechněme si jen začátek:
„Já, Pavel, vězeň pro Kristovo jméno, bych vás rád zpravil o souženích, která na mne každý den doléhají, abyste zapáleni Boží láskou spolu se mnou chválili Boha: Jeho milosrdenství trvá na věky!“
Pro naše téma je zdaleka nejsilnější asi závěr dopisu, který graduje slovy:
„Zatímco řádí bouře, vhazuji kotvu živé naděje, která je v mém srdci, až před samý Boží trůn.“
Ano, zdá se, že v Kristu samém – v jeho srdci – je to nejjistější a nejbezpečnější kotviště každého křesťana. Slovy Benedikta XVI.: „Jestliže absolutní láska jako absolutně jistá existuje, potom – a jedině potom – je člověk vykoupen, ať se mu přihodí cokoli.“ Absolutní láska absolutně jistá ovšem existuje, je to Bůh sám (srov. 1 Jan 4,16). Byla nám zjevena v Kristu. Proto čteme v hymnu v listě Efesanům, že křesťané jsou ti, kteří „už dříve kladli své naděje do Mesiáše“. (Ef 1,12)
Každý si asi snadno najde konkrétní slova Písma, jež mu pomohou vhodit kotvu naděje do srdce Kristova, opřít se o jeho „ano“ vůči nám, které on nikdy nevezme nazpět. Mně osobně slouží k nahazování kotvy slova svatého Pavla z listu Galaťanům:
„A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Gal 2,20).
Jeví se mi jako velmi důležité, že Kristus si mne „zamiloval“ (v minulém čase). Jeho láska ke mně tedy není podmíněna mou dokonalostí, nemohu k ní nic přidat ani z ní ubrat (srov. Řím 5,8). Nemusím tedy doufat v jeho lásku jen natolik, nakolik „zvládám“; mohu v něj doufat natolik, nakolik mě miluje, tedy nekonečně. Slovy svaté Terezie z Lisieux – s důvěrou v Boží milosrdenství to nelze přehnat!
Rovněž mi připadá velice silné, že je možné zakotvit v srdci Kristově veškerý svůj život neboli „život, který zde nyní žiji v těle“, jak říká doslovný překlad. Ne jenom jakýsi sektor mého života, ale celé pozemské pachtění, všechny jeho oblasti. Kristova láska je pro mne kotvištěm, díky němuž mohu přestát mnohá vlnobití i zrádné spodní proudy, které by chtěly plavidlo mého života někam zavléct.
Kateřina Lachmanová, Kotva naděje, Karm. nakl. Kostelní Vydří, 2009
Vypněte tu televizi!
Průměrný Čech sleduje televizi tři a půl hodiny denně. Tato šokující statistika se některým může zdát přehnaná, „vždyť nesledují televizi skoro vůbec!“, říkají si. Dobrá, a kolik času stráví surfováním po internetu na stránkách s aktualitami, sledováním seriálů a podřadných filmů a dalšími pasivními činnostmi?
Můžeme se chlácholit, že v Americe je průměrná doba sledování televize pět hodin, ale nestrkejme hlavu do písku. Kdo ze západní společnosti si dokáže představit život bez obrazovky? Někteří lidé ano a zjišťují šokující následky. Jsou klidnější. Jsou spokojenější. Nedělají si tolik starostí. Mají lepší vztahy s okolím. Neustále objevují svět kolem sebe. Žijí život, místo toho aby ho jen konzumovali!
Jistě, televize je užitečný nástroj, ale otázka je – opravdu ho tak využíváme? Nechováme se spíše jako pasivní konzument často plytké zábavy pro rozptýlení, kterou ochabuje naše mysl? Zeptejte se sami sebe, proč jsou dnes tolik populární smyšlené emotivní seriály o životech jiných lidí. Odpověď je překvapivá, ale vystihující. Lidé si zvykli ignorovat a potlačovat životní výzvy, kterým sami čelí, a místo toho žijí život jiných, fiktivních hrdinů. Nežijí svůj život, ale život druhých. Místo toho, aby pracovali na dobrém vztahu se svými partnery, sledují v televizi příběh o emotivních vztazích. Místo toho, aby zvedli zadek ze židle a šli budovat silný finanční příjem pro svoji rodinu, sledují hloupé soutěže o výhrách. A pak si o tom povídají v hospodě s dalšími finančně zápasícími lidmi, při sledování „zábavné“ show libovolného baviče.
Přemýšlejte dále – pokud platí, že váš život je formován informacemi z okolí, které přijímáte, jakou potravu pro mozek představuje televizní vysílání? Chcete žít život v přesvědčení, že je v pořádku chodit po ulici a střílet do lidí, nechat explodovat budovy nebo brát drogy? Chcete žít ve světě, kde každou chvíli někdo podvede své blízké, způsobí jinému zranění nebo je nevěrný svému partnerovi? Opravdu televize reprezentuje to, co chceme pro sebe a další generace vybudovat, nebo nás jen krmí podřadným materiálem, který nám dává pasivní možnost emotivního zážitku?
Co kdybychom vypnuli televizi a místo pasivního sezení vyrazili aktivně žít? Nemyslíte, že byste najednou měli čas přečíst si zajímavou knihu? Že byste se setkali s novými lidmi na inspirujících přednáškách, výstavách nebo společenských akcích? A že by vaše děti viděly vycházet slunce nad krajinou, když si v sobotu ráno všichni přivstanete a půjdete do přírody, než když zaspíte a posadíte děti na pohovku před zářící obrazovku?
Zhoubný vliv televize na vývoj člověka a jeho duševní rovnováhu je obecně známý. Ve Spojených státech existuje již několik let organizace, která pravidelně pořádá TV-Turnoff Week, tedy Týden bez televize. Toto sdružení usiluje o to, aby lidé jeden týden v roce nechali televizi vypnutou, a místo toho se věnovali jiným aktivitám, které jim dají možnost aktivně žít.
Zde jsou fakta z výzkumů: předškoláci ve věku jednoho až čtyř let vykazují nárůst o šest procent v riziku nadváhy na každou hodinu sledování televize denně. Pokud takové dítě má televizi ve svém pokoji, riziko stoupá o dalších 31 procent na hodinu sledování. Další výzkum ukazuje, že na každou hodinu sledování televize narůstá riziko vyvinutí poruchy pozornosti o deset procent. Představte si, jakou službu prokážete svým dětem, když jako odpověď na škemrání po televizní zábavě bude třeba vycházka do lesa.
Chceme-li ve svém životě růst, potřebujeme správné prostředí. Pojďme tedy toto prostředí kolem sebe vytvářet a objevovat.
připravili Chovancovi
Pozvánka do společenství maminek
Je nás pár maminek, které bychom se chtěly společně modlit za naše děti a rodiny. Chceme tedy pozvat všechny ženy, které by o modlitební půlhodinu měly zájem.
Kdy: 7. října 2010 Kde: na staré faře ve Studénce 1 V kolik: 20:15 hod.
Přály bychom si, aby naše společenství bylo otevřené pro všechny, a aby se v něm každý cítil přijatý.
Jana Zajíčková, Marie Čeganová, Anna Maléřová, Dagmar Pomikálková
|
Příprava na první sv. přijímání 2010/2011
Příprava na 1. sv. přijímání bude v letošním školním roce probíhat jednou za měsíc v sobotu v 10 hodin na staré faře ve Studénce 1 pod vedením Mgr. Jindřicha Foltase.
Podmínkou k přijetí svátosti je, aby se spolu s dítětem účastnil přípravy alespoň jeden z rodičů.
První setkání bude v sobotu 23. října 2010.
Příspěvky do Kostelíku můžete předávat na faře, Evě Slováčkové, Lence Bakalové nebo na e-mail kostelik12@seznam.cz. Budeme vděční za všechny nápady, připomínky a jakoukoli spolupráci. |