Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostelík únor 2011

13. 2. 2011

KOSTELÍK

zpravodaj farností Studénka a Butovice

únor 2011

 

 

I zbožnost se může stát sebestřednou a formální

 

 

Toto praví Hospodin Bůh: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: ‚Zde jsem!‘ Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.“ (Iz 58,7-10)



I sebelepší zbožné úkony

mohou být sebestředné a formální.

Tak tomu bylo často i s postem:

člověk se soustřeďoval pouze na asketický výkon

a zapomínal na druhé.


Bůh přitom ale vyžaduje především

milosrdenství k potřebným:

to přináší skvostné plody

a obohacuje i dárce.

 

 

 

 

www.vira.cz, Téma týdne

Společenství seniorů 2010/2011

SEDM SVÁTOSTÍ KRISTA A CÍRKVE

EUCHARISTIE

 

Cíl setkání

Pochopení významu eucharistie pro život osobní i život celé církve. Eucharistie má v životě věřících důležité místo, její význam je však velmi bohatý. Proto cílem setkání bude hlubší a náročnější porozumění celostnímu smyslu i účinku této svátosti.

 

Pojetí svátosti v Katechismu katolické církve

„Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života… Eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. (KKC 1322; 1324)

 

Uvedení do tématu

Eucharistie je ústřední svátost církve. Názvy biblického původu jako večeře Páně, lámání chleba (Sk 2,42) nebo z pozdější doby pocházející mše svatá, svatá oběť, bohoslužba a další ukazují na rozmanitost pohledu na tuto svátost a její význam. Velmi rozšířené je označení Nejsvětější svátost; tímto výrazem se neoznačuje obřad, liturgie, ale eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.

Eucharistie znamená „díkuvzdání“. Evangelisté umísťují ustanovení eucharistie do poslední večeře Páně, jež je situována do rámce židovské velikonoční večeře. „Jako Mojžíš ustanovil památku na odchod z Egypta a na úmluvu (Ex 12,14), ustanovuje Ježíš v plnosti času novou památku, kterou mají jeho učedníci slavit, aby zvěstovali jeho smrt a vzkříšení v očekávání jeho příchodu (1 Kor 11,24.25)

Nejužívanější název mše svatá (lat. missa, od 4. st.) vznikl od zvyku posílat (misso – poslání) katechumeny po bohoslužbě slova pryč (další část eucharistické bohoslužby se ještě nemohli účastnit). Později byli všichni věřící na konci mše svaté takto propouštěni („vysílání“), aby se stali svědky Ježíše Krista v každodennosti svého života.

 

Dějiny

V Novém zákoně máme zprávu o ustanovení eucharistie zachovánu celkem na čtyřech místech, jež mají společný historický základ, ale současně se i vzájemně liší (některými výrazy a úpravou pro liturgické potřeby). Rozlišuje se tradice pavlovská (1 Kor 11,23-25; Lk 22,15-20) a tradice markovská (Mk 14,22-25; Mt 26,26-29). Za nejstarší je považováno svědectví Pavlovo (asi z let 54-57). Naše mše svatá má kořeny v této posvátné tradici, o níž Pavel svědčí těmito slovy: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ‚Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.‘ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoliv z něho budete pít, čiňte to na mou památku.‘“

O centrálním významu eucharistie v životě prvotní církve se pak dovídáme ze Skutků: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42-47). Dokonce i tehdy, když se první věřící ještě účastnili chrámové starozákonní bohoslužby, ve svých domech křesťané už lámali společně chléb.

První obšírnější pojednání o eucharistii nacházíme v 2. st. u Justina ( kolem r. 165). Vyhrazeným časem pro bohoslužbu už není večer, nýbrž zvláště nedělní ráno (připomíná vzkříšení). V následujícím období (doba církevních otců) se nerozvíjí jen liturgie eucharistie, ale rovněž různé pastorační výklady této svátosti v katechezích. Se středověkou teologií se rozvíjí otázka skutečné přítomnosti Ježíše v eucharistii a v důsledku toho narůstá uctívání Krista v této svátosti stále přítomného. Nejdůležitější nauku o eucharistii vynesl církevní koncil ve Florencii (15. st.) a Tridentský koncil (16. st.), který velmi obšírně projednával rozhodující otázky eucharistie: je skutečnou (Viditelnou) zpřítomněnou obětí Krista a Kristus je v ní skutečně (reálně) přítomen.

Další rozvinutí nauky se objevuje ve 20. st. u papeže Pia XII. v encyklice Mediator Dei a v učení 2. vatikánského koncilu (1962-1965): Kristus je obzvlášť přítomen v oběti mše svaté, zejména pod eucharistickými způsobami, dále v osobě kněze, ale je také přítomen ve svém slově a ve společenství věřících (to vlastně znamená v celém liturgickém konání, je přítomen rozličnými způsoby v liturgii jako takové).

 

Význam a účinky eucharistie

Podle liturgie i učení církve je eucharistie svátostnou přítomností celého Krista a jeho spásy v podobě pokrmu a nápoje.

Eucharistie proto mezi svátostmi zaujímá zvláštní místo a ocenění. Obecně totiž platí, že „nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie; v ní je Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste. Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramene křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota Božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova Těla. Ostatní svátosti a veškerá apoštolátní činnost církve souvisí s nejsvětější eucharistií a jsou k ní zaměřeny“.

2. vatikánský koncil v nauce o posvátné liturgii podává souhrn smyslu a významu této svátosti. Hovoří o eucharistii jako o svátostné oběti, o velikonoční hostině a záruce budoucí slávy.

 

Eucharistie jako svátostná oběť je:

-         obětí Kristovou; církev vychází z příkazu Páně: „To konejte na mou památku“. Tato památka pro nás zpřítomňuje, co Kristus pro nás na kříži vykonal, má proto smysl oběti a předjímá její budoucí naplnění. Jediná oběť na kříži jednou provždy přinesená je pokaždé přítomna uprostřed věřícího lidu ve znameních chleba a vína. Oběť na kříži i oběť eucharistická jsou obětí jedinou. Rozdíl však spočívá ve způsobu oběti: na kříži to bylo obětní darování krvavé, na oltáři je to obětní dar nekrvavý. Ježíš se vydal zcela Otci věčně platnou obětí života, církvi se dává jako proměněný chléb a nápoj. Je to pokračování sebesdílení Krista, které započal svým vtělením. V eucharistii dává Kristus sebe sama.

-         obětí církve; v eucharistii se církev dává Kristu a skrze něho sebe sama obětuje Bohu. V této duchovní oběti má každý věřící nenahraditelnou kněžskou účast: „Věřící mají přinášet… obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ Láska a oběť spolu souvisí, obětuje se ten, kdo miluje. Proto je život lásky spjat s eucharistickým tajemstvím. Život, práce, chvála, utrpení a modlitba sjednocují věřící s úplnou obětí Kristovou. Je také nutno uvážit, že i církev jako taková je obětována, protože jako tělo se účastní oběti Krista – hlavy. Kristus totiž obětuje i své tajemné údy (zdravé, slabé i nemocné).

-         zpřítomněním Krista; Kristus je ve své církvi přítomen mnoha způsoby, zvláštním způsobem je však přítomen v eucharistických způsobách. Jeho přítomnost je pravá a skutečná, reálná. K takové přítomnosti dochází proměněním chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše Krista konsekračními slovy a vzýváním Ducha svatého. Z tohoto důvodu při uchovávání eucharistie jí přísluší náležitá eucharistická úcta pramenící z poznání víry, že je zde Bůh s námi. Prvním významem uchovávání eucharistie je viatikum (přijímání na konci života, „na cestu“), dále podávání sv. přijímání mimo mši svatou a uctívání Nejsvětější Svátosti.

 

Eucharistie jako velikonoční hostina je:

-         utužením našeho spojení s Kristem; dává nám účast na životě s Kristem a je základem našeho společenství s ním a v něm máme účast i na životě společenství Nejsvětější Trojice, poněvadž Ježíš Kristus, náš Pán, žije životem plnosti Boha Trojjediného! Eucharistie jako velikonoční hostina předjímá eschatologickou (budoucí) hostinu Božího království a dává nám již účast na nové úmluvě stvrzené Ježíšovou krví.

-         silou vytvářející jednotu Kristova tajemného těla; prohlubuje, posiluje i obnovuje naše přivtělení k církvi (započaté křtem). Buduje tak církev a činí z ní Boží lid. Eucharistie není bez církve a církev není bez eucharistie. Je základem pravého bratrství a vzájemného smíření. Vyjadřuje také Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí.

-         nositelkou ovoce obětní hostiny; jestliže se hodně (v posvěcující milosti) účastníme eucharistie a ji přijímáme, zvětšuje se naše spojení s Kristem, vzdaluje nás a očišťuje od hříchů (lehkých), vytváří z nás jednotu tajemného těla (nás s Kristem a všech navzájem současně, eucharistie utváří církev), prohlubuje křestní spojení s Kristem.

 

Eucharistie jako záruka budoucí slávy je:

-         závdavkem a předjímáním vzkříšení a budoucí slávy; je spjata s nadějí v příchod Ježíše Krista. Nyní ho poznáváme vírou v jeho tajemstvích, potom ho uvidíme tak, jak je, tváří v tvář (1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2). Eucharistie je závdavkem i lékem nesmrtelnosti. Eucharistie nás také uvádí do života Trojice, dává nám účast na lásce a společenství Nejsvětější Trojice. Otci se vzdávají díky, Syn se zpřítomňuje ve výkupné oběti lásky, Duch posvěcuje dary i věřící, všichni se sytí svátostí jednoty.

 

Jak žít a svědčit

-         Mše svatá, eucharistie, nám připomíná, že život Kristův byl spjat s láskou k člověku. Láska a oběť spolu souvisí. Kdo miluje, ten se obětuje.

-         Dokážu vnímat a přijímat toto znamení eucharistické bohoslužby? Život v lásce a eucharistické tajemství spolu souvisí.

-         Chápu, že mě účast na eucharistii zavazuje k lásce ke Kristu a bližním, k oběti Bohu a oběti bližním? Oběť a láska souvisí.

-         Svědčit láskou i obětí mohu jedině, když budu čerpat z lásky Boží. Boží Syn se za mě obětoval. Eucharistie je znamením i zdrojem takové lásky.

-         Posiluje adorace Nejsvětější Svátosti můj vztah k Ježíši Kristu i mé vztahy k nejbližším v mé rodině a ostatním lidem? Nejsem sebestředný?

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, věříme a vyznáváme, že jsi skutečně přítomný v Nejsvětější Svátosti. Ty nejsi Bůh, který je vzdálený, ale svým vtělením ses sám stal členem lidské rodiny. Jsi nám blízko. I když přebýváš ve slávě nebe, přebýváš zároveň mezi námi v podobě malého kousku chleba, v němž je skryta tvoje sláva a moc, tvoje božství i lidství, tvé tělo i duše. Děkujeme ti za tuto tvou přítomnost mezi námi. Jenž jsi živ a kraluješ na věky věků. Amen.

 

Pro poučení

Marta Robinová z Francie velkou část svého života žila jen z eucharistie. Desítky let byla upoutána na lůžko – nemohla chodit, hýbat se, zrak jí nesloužil, nemohla jíst a mnoho dalších omezení musela přijmout. Nejen pro 20. století se stala znamením, že i kdybychom byli bezmocní, bezvládní a chudí, Ježíš stačí… Ve srovnání s ním je všechno bohatství, úcta i zdraví ničím… A kolik bohatých a slavných se vystřídalo u její postele proto, aby nabrali z jejího nevyčerpatelného pramene síly…

„Účastnit se eucharistie je neopravdovější, nejsprávnější a nejúčinnější způsob, jak se „připravit“ na smrt.“ (R. Cantalamessa)

 

Příští setkání seniorů bude ve čtvrtek 24. února v 16 hodin v Domě sv. Anny.

 

 

Pomůcka ke zpytování svědomí II.

1. Vztah k Bohu – základní postoj

Jaká je naše víra? Věřím v jediného pravého Boha, v Ježíše Krista, našeho Vykupitele a v Ducha sv., který nás má osvěcovat v celém našem životě?

Směřuje můj život k cíli, k němuž mne Bůh volá - „Buďte dokonalí, jako je váš Otec v nebesích dokonalý“?

Chci přijmout vůli Boží, jak se modlím v Otčenáši, nebo prosazuji svou vůli? Umím prosit za dar víry?

 

2. Vztah k Božímu slovu

Snažím se žít z Kristova evangelia? Čtu proto Písmo sv., abych poznal, co Kristus ode mne žádá? Prohlubuji pravidelně své náboženské vzdělání?

 

3. Vztah ke svátostem

Jsem přesvědčen, že smíření s Bohem ve svátosti pokání je vstupní branou k co nejbližšímu spojení s Pánem? Poznávám ve sv. přijímání příležitost prohlubovat neustále tento kontakt s živým Bohem? Využívám rád a s velkou láskou této možnosti?

 

4. Vztah ke mši sv. a k modlitbě

Jak prožívám sváteční den? Jaké místo má modlitba v mém životě? Dokážu modlitbou nejenom prosit, ale také děkovat a myslet na jiné? Najdu si čas na osobní rozhovor s Bohem, snažím se poznávat, co Bůh ode mne žádá? Nejednám nikdy v životě zbaběle?

 

5. Vztah k bližním – všeobecně

Můžeš říci upřímně, že miluješ druhého jako sám sebe? Nepřehlížíš vědomě či nevědomky druhého? To znamená, uvědomuješ si, že ten druhý, ať je kdokoliv, je člověk stvořený k obrazu Božímu?

Neodpíráš ze sobeckých důvodů druhému službu? Nevyhledáváš jen ty lidi, kteří ti mohou přinést jenom výhody? Mluvíš druhým pravdu, nelžeš jim vědomě v závažných věcech? Máš smysl pro spravedlnost? Tedy přeješ každému, co mu patří? Neodsuzuješ své bližní?

 

6. Vztah k rodině

Máš opravdový smysl pro pravou lásku, mírnost a jednotu? Panuje ve vaší rodině úcta, pomoc, porozumění? Hledáš pomoc Boží? Snažíš se poznávat, jaké má Bůh plány s tvým domovem a rodinou? Snažíš se podle těchto úmyslů Božích opravdu žít? Modlíš se někdy společně v rodině? Chodíš, pokud je to možné, společně na mši svatou?

 

7. Vztah k dětem

Nedíváš se na děti jen jako na břemeno? Nechceš mít víc dětí, aby se nesnížila životní úroveň rodiny? Přemýšlíš o tom, že nestačí vychovávat děti tak, jak jsi byl sám vychován? Jsi schopen dát svým dětem jasnou životní linii? Uvědomuješ si, že ve výchově záleží hlavně na tvém osobním příkladu? Nevedeš své děti k sobectví? Nejednáš s malým dítětem jako s nemluvnětem, s dospívajícím jako s dítětem, s mladým mužem jako s dospívajícím? Neovlivňuješ své dítě, které se chystá uzavřít sňatek při volbě budoucího partnera do té míry, že na něho děláš nátlak? Důvěřuješ svému dítěti? Respektuješ jeho svobodu? Vedeš děti k pravému náboženskému životu?

 

8. Pro staré a nemocné

Užíváš svého volného času, nabytého vzdělání i svých styků také ve prospěch druhých? Nepropadl jsi lakotě? Nejsi zatrpklý? Nedáváš ostatním najevo svou vnitřní nevyrovnanost, hlavně těsně po té době, když jsi odešel do důchodu? Nezapomínáš, že tato doba tvého odpočinku je doba přípravy, abys mohl předstoupit před samotného Boha?

Jak se dovedeš vyrovnat se svou nemocí? Nejsi soustředěný stále na svou nemoc? A neděláš z ní předmět svých hovorů a úvah? Nejsi náročný k svému okolí a nezapomínáš, že ono trpí tím, že jsi nemocný? Izoluješ se od druhých z vlastní vůle víc, než je nutné? Nehledáš únik v samotě a nezapomínáš, že nemoc má sloužit také k duchovnímu povznesení ostatních? Nepovažuješ svou nemoc za trest od Boha? Věříš, že utrpení má vykupující cenu? Věříš tomu opravdu celou svou bytostí? Modlíš se za dar celé této víry? Snažíš se o duchovní život, který odpovídá tvému nynějšímu stavu? Hledáš potřebnou sílu ve svátostech, neodmítáš pomoc kněze, který je ti k dispozici? Budeš umět přijmout smrt s klidem a vírou?

připravili Chovancovi

 

CO KŘESŤANSKÁ NADĚJE NENÍ

 

 2. Nadějný pocit

 

Existuje stav mysli, který souvisí

se slibnými vyhlídkami a ránem;

ale to není ctnost naděje.

(G. K. Chesterton)

 

Naděje není pouhý „nadějný pocit“, vyplývající z toho, že věci jdou, jak se nám líbí, že se všechno pěkně daří. Kdyby tomu tak bylo, naděje by byla přímo závislá nejen na běhu vnějších okolností, ale někdy i na našem subjektivním prožívání, na našem trávení, na to, jak jsme se zrovna vyspali, jestli svítí sluníčko… Jinými slovy, byli bychom docela chudáci, vláčení svými náladami a událostmi jako plankton unášený proudem. Naše naděje by se chovala jako rosnička: kdyby se vše dařilo, měli bychom naději, ale kdyby ne, zmocnila by se nás beznaděj. A my sami bychom v tom byli zcela bezmocní.

Ovšem s křesťanskou nadějí je tomu úplně jinak, jak trefně vysvětluje Chesterton: „Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, o nichž víme, že jsou zoufalé. Je pravda, že existuje stav mysli, který má co dělat se slibnými vyhlídkami a ránem; ale to není ctnost naděje. Ctnost naděje existuje jen při zemětřesení a zatmění.“ Naději tedy potřebujeme právě tehdy, když věci nejdou moc dobře, když nevidíme světlo na konci tunelu, jímž procházíme. Potřebujeme naději, jakou měl Abrahám, právě když se o nás pokouší beznaděj. O něm Písmo říká, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18).

Naděje tedy rozhodně není jen dobrý pocit. Naděje je ctnost, a každá ctnost je jak ovocem Boží milosti, tak i ovocem naší spolupráce s touto milostí; tomu se říká v teologické hantýrce synergie.

Jak už bylo řečeno, v naději je obsažen i agresivní či bojovný prvek. A někdy jsou prvním místem zápasu právě naše emoce. Ano, naděje, opřená o Boží lásku k nám, o Boží zaslíbení, se mnohdy musí vzepřít našim vlastním emocím, které to prostě „tak necítí…“

Naděje není ctnost slabochů, právě naopak. Je to ctnost, která nám pomáhá čelit protivenstvím, která nás „jistí“ v duchovním zápase. V evangeliu podle Jana Ježíš povzbuzuje učedníky, kteří budou už brzy svědky jeho ukřižování a později zažívají své vlastní pronásledování: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

Podobně také Mojžíš díky víře a kotvě naděje, vhozené před Boží trůn, dokázal čelit hněvu faraona a jeho hrozbám: „… a nic se nebál hněvu faraona: stál pevně, jako by viděl Neviditelného“ (Žid 11,27).

Básník Charles Péguy rovněž neskrývá svůj obdiv nad silou křesťanské naděje, která se někdy jeví na první pohled tak bezmocná a křehká. Líčí tři božské ctnosti – Víru, Naději a Lásku – jako tři sestry, které kráčí pospolu, přičemž Naděje je z nich ta nejslabší, věčně někde vzadu. Nastane-li však situace, že Víra a Láska ochabnou a už nemůžou dál, maličká Naděje se vzchopí, přejde dopředu a sama se ujme vedení všech. Ano, naděje je silná ctnost. Sama o sobě je schopná kompenzovat selhání víry i lásky.

 

Kateřina Lachmanová, Kotva naděje, Karm. nakl. Kostelní Vydří, 2009

 

 

Dar rozlišování  

(pokračování z minulého čísla)

 

Úrovně rozlišování

 

Rozlišování se děje v několika rovinách. Tou nejzákladnější je rovina přirozená. Mnohým lidem je dána schopnost zdravého lidského úsudku, v češtině tomu říkáme zdravý selský rozum. Takový člověk neztratí hlavu, dokáže přemýšlet a spočítá si, co kam vede, učí se ze zkušenosti druhých lidí, dovede si leccos dát dohromady a vyvodit z toho důsledky. Taková zdravá soudnost častokrát bývá předpokladem přijetí charismatu rozlišování duchů, o kterém hovoří apoštol Pavel v listě Korinťanům. Tento dar stojí jakoby na druhé rovině, která zcela přesahuje lidskou schopnost rozlišení a vztahuje se právě na to, co lidsky rozlišit nejde – dává obdarovanému poznat, jakým duchem se co nese – je-li to od Boha, nebo z člověka, nebo od Božího nepřítele. Třetí rovina rozliš ování je na úrovni ctností – je to životní umění rozlišovat. To se postupně získává věrností v duchovním životě. Když člověk poctivě žije s Bohem léta, poctivě se modlí, čte slovo Boží, studuje, žije v církvi, žije v milosti, Bůh v něm vytváří tuto vnitřní schopnost Božího úsudku, jakéhosi správného Božího pohledu na život. Tato schopnost rozlišování byla v církvi velice častá u tzv. duchovních otců, ať už to byli staří mniši nebo otcové pouště. Svatý Ignác rozpracoval toto umění rozlišovat do konkrétních pravidel a učinil z toho celou nauku. Jak vidíme, toto umění se dá z velké části naučit, ale ještě z větší části je darem Boží milosti právě díky věrnosti člověka ve vnitřním životě. A pak je zde ještě jedna rovina rozlišování, která je pro nás nesmírně důležitá, a to je rozlišování v církvi. Církvi je dáno jako celku a uskutečňuje se uprostřed církve skrze plnost svátosti kněžství. To znamená, že biskupové ve své kolegialitě, společně s papežem, mají jasnou schopnost rozlišit, co je Boží. A to je to nejobjektivnější rozlišení, kterému se nakonec všechna ostatní rozlišování podřizují, je pevným opěrným bodem, základní orientací pro poznání, jak Bůh vede mě jako jednotlivce – i když samozřejmě v praxi neběháme se vším za biskupem nebo za Svatým otcem.


Oblast působnosti daru rozlišování

 

Dar rozlišování se netýká v první řadě odlišení dobra a zla (i když dnes vidíme, že lidé nedovedou už rozlišit ani to; jsou tak zmateni, že považují hřích za ctnost a ctnost za slabost). Uplatňuje se především v oblasti, která přesahuje schopnost lidského rozumu, a tam je velice důležité, ba můžeme říci nepostradatelné – jde o rozlišení mezi několika dobry, aby člověk poznal, které se ho týká a které ne. I dobro může být v mém životě nakonec zlem, pokud ho Bůh po mně nechce. Nemohu vykonat všechno dobro, které je možno vykonat; musím vykonat jenom to dobro, které vykonat mám a mohu. Jak ještě uvidíme, Boží nepřítel rád přehání a vede člověka k věcem, které od něho Bůh nechce, čímž si člověk nesmírně komplikuje život. Někdy to má podobu pokušení, abychom zanechali toho dobrého, co konáme, a upřednostnili něco lepšího, co od nás Bůh nechce. Moudré lidové rčení říká, že "lepší" je nepřítel dobrého. Je třeba si dát veliký pozor na to, abychom pro přílišnou snahu po dokonalosti a horlivosti neutíkali z místa, kde nás chce mít Bůh, a nenechali se odvést od našeho povolání a poslání, které nám Bůh dal a ke kterému jsme přijali milost.

 

Umění rozeznat Boží vedení

 

Duchovní umění rozlišovat klade veliký nárok na to, aby člověk zkoumal své nitro a rozuměl tomu, co se v něm děje. To se učíme reflexí, čili každodenním zamýšlením se nad svým životem s Bohem - jak jsem ho vnímal, jak jsem na lásku Boží odpovídal, jak jsem byl věrný Božím vnuknutím. Člověk snadněji pochopí, proč v některých situacích jednal tak, a ne jinak. Např. dojde k tomu, že se setkám s člověkem, kterého mám relativně rád, nic proti sobě nemáme a najednou se pohádáme. Večer si promítám celou tu situaci a přemýšlím, proč jsme se pohádali? A zjistím, že příčinou toho bylo, že dvě hodiny před tím se mně něco nepodařilo, nedokázal jsem se s tím smířit, měl jsem v sobě napětí a situace, která nastala, byla jenom příležitostí, jak se to napětí ze mě dostalo ven. Tedy rozliším, že hádka byla zapříčiněna něčím, co jsem měl v sobě, ne oním člověkem ani věcí samou, a příště si na to mohu dát větší pozor. Důležité je si ujasnit, kterým směrem v životě jdeme. Protože jde-li člověk opravdu k Bohu, tak se Boží vedení projevuje trochu jinak, než když jde od Boha pryč. Když jde člověk k Bohu a Duch svatý mu něco vnukne, v jeho srdci to způsobí vnitřní pokoj a radost. Když jde člověk od Boha, přitahuje ho nějaká věc ve světě, žádostivost, a Duch svatý mu dá vnuknutí, tak mu nezpůsobí pokoj, ale nepokoj. Duch svatý v nás nepůsobí přímo. Rozehrává struny naší lidské přirozenosti - čili naši citovost, fantazii, pocity, chtění a myšlení. Ale pozor, stejně působí i duch zla. Tedy když člověk něco řekne, myslí, prožívá, vždycky je to jeho, ale může to být ovlivněno nebo inspirováno Duchem svatým, anebo tím Zlým. Dar rozlišování je právě duchovní schopnost k rozeznání toho, co přichází od Ducha svatého, a co ne. Nejčastěji je člověk plný sám sebe a své člověčiny, a projektuje ji na jednu nebo na druhou stranu. Když se člověk rozhodne opravdu intenzivně žít s Bohem, modlit se, dělat to, co chce Bůh, je potřeba, aby nezapomněl, že se stane předmětem zvláštní pozornosti Božího nepřítele. A jak se lidově říká, když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene. Vede člověka k přehánění; když se mu nepodaří člověka odvést od nějaké dobré věci, tak ho vede k tomu, aby ztratil míru, aby přepínal svoje síly, aby dělal navíc, aby přeháněl. K tomu svatá Terezie napsala: Touha po nemožném nás odvádí od možného. Člověk najednou začne mít příliš veliké touhy, začne myslet příliš vysoko o sobě a o všech, a ztratí smysl pro realitu, pro to, co měl v této chvíli udělat. Pak ještě jeden důležitý moment. Boží cesta je vždycky dobrá nejen na začátku, ale i uprostřed a hlavně na konci. Boží nepřítel většinou nabízí cestu dobrou na pouze začátku. Na nás je, abychom nikdy k dobru nepoužívali zlých prostředků a abychom se dívali, kam která cesta vede, protože zlo se pozná nejvíce podle závěru. Písmo svaté rozlišuje mezi Duchem svatým a duchem světa, kterého nazývá také duchem lži, duchem klamu a zmatku. To naše slovo diabolos, ďábel, je z řeckého slova másti, rozhazovati. Ďábel je ten, který mate Boží cesty a libuje si v temnotě, ve zmatku, v šeru, v nejistotě, v klamu, v polopravdách. Zatímco Duch svatý je duchem, který si libuje v jasném světle. Je duchem lásky, vnitřní radosti, důvěry a pokoje. Pro zachování si tohoto vnitřního smyslu je velice důležité, abychom měli vždycky někoho, s kým se můžeme na duchovní cestě poradit, a dokázali otevřít svoje srdce duchovnímu vedení. Abychom neměli věci, o kterých s nikým nechceme mluvit. V těchto tajnostech si vždycky libuje Boží nepřítel, protože jednotlivce odvést od cesty Boží to není pro něho žádná práce. Je daleko chytřejší, než jsme my sami. To, co nám pomáhá, je, když žijeme ve společenství lásky mezi sebou navzájem a prosíme Boha o světlo.


Žijeme dnes v náročné době, většina lidí je ve velkém životním zmatku a celá společnost je pod vlivem nových i starých pohanských filosofií, cizích náboženských systémů, okultních praktik, které se dnes pořádají zcela veřejně a okázale. Dnes když si někdo nechá číst z ruky, není považován za nějakého blázínka, který někomu naletěl, ale za člověka, který zodpovědně hledá svoji budoucnost. Čtení horoskopů je považováno za neškodnou součást nedělního odpoledne, jako zákusek ke kávě. Vůbec nikoho nenapadne, že se tím dostává do vlivu temných sil, které ho odvádějí od Boha. Dalším nebezpečím je léčitelství, alternativní medicína. Když k tomu připočteme ještě celou tu škálu pokušení, kterou nabízí dnešní svět, pochopíme, že máloco je tak důležité v duchovním životě, jako dar rozlišování, který nám pomůže stát pevně nohama na zemi, patřit Kristu, a nechat se skutečně vést Duchem svatým.

 

Promluvy P. Vojtěcha Kodeta OCarm. z r. 1998 o Duchu svatém vydalo na 4 kazetách Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří, 1998, s titulem Přijď, Duchu svatý                   

převzato z www.pastorace.cz, připravila Lenka

Výsledky Tříkrálové sbírky 2011

 

         S radostí Vám oznamujeme výsledek Tříkrálové sbírky 2011, která probíhala ve dnech od 1. 1. do 14. 1. 2011. Charita Studénka letos organizovala sbírku ve Studénce, Albrechtičkách, Pustějově, Bartošovicích, v Petřvaldu, Kateřinicích, Mošnově, Trnávce, Staré Vsi nad Ondřejnicí, Bílovci, Výškovicích a Tísku.

        

         Do koledování se zapojilo 252 dětí a 84 dospělých.

 

Výsledek Tříkrálové sbírky 2011:

 

Albrechtičky                         6 pokladniček                        22.675 Kč

Bartošovice                           6                                             18.298 Kč

Bílovec                                  10                                           49.525 Kč

Bravantice                             1                                               4.127 Kč

Kateřince                               2                                             13.149 Kč

Mošnov                                  4                                             14.139 Kč

Petřvald                                 7                                             37.268 Kč

Pustějov                                3                                             11.736 Kč

Slatina                                    1                                               6.610 Kč

Stará Ves n. O.                     11                                           67.708 Kč

Studénka                               10                                           62.812 Kč

Studénka - Butovice             15                                           56.697 Kč

Studénka - Nová Horka         2                                               4.145 Kč

Tísek                                               5                                             22.005 Kč

Trnávka                                  1                                             12.227 Kč

CELKEM                                                                             403.121Kč

 

Vybraná částka je o 1.707 Kč vyšší než v loňském roce.

 

         35% vybraných peněz směřuje na pomoc lidem v nouzi, obětem živelných katastrof u nás i v zahraničí, na celostátní projekty charity. 65% výtěžku sbírky zůstává Charitě Studénka na realizaci vlastních projektů. Protože zájem o zapůjčování zdravotnických a kompenzačních pomůcek je stále velký, rozhodli jsme se výtěžek letošní Tříkrálové sbírky použít na zakoupení nových pomůcek a opravu a údržbu těch stávajících.

         Děkujeme všem dětem a jejich dospělým průvodcům, kteří v roli tří králů navštívili téměř všechny domácnosti ve výše uvedených obcích. Poděkování patří i všem ostatním, kteří zabezpečovali přípravu a zdárný průběh sbírky.

         Velký dík patří Vám, kteří jste koledníkům otevřeli nejen dveře svých domovů a bytů, ale s vlídností, laskavostí a citem jste otevřeli také svá srdce a dlaně.

        

         Ještě jednou Vám děkujeme.

                                                                                     Mgr. Martina Pituchová

                                                                                     koordinátorka sbírky


Příspěvky do Kostelíku můžete předávat na faře, Evě Slováčkové, Lence Bakalové nebo na e-mail kostelik12@seznam.cz.

Budeme vděční za všechny nápady, připomínky a jakoukoli spolupráci.