Římskokatolická farnost Studénka a Butovice

Kdo z nás se někdy necítil

odmítnutý druhými?

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi.“ (Lk 15,1-2)

Ježíšova slova přitahovala zvláštní silou ty, kteří jakoby ztratili svou šanci. Možná již ani sami nevěřili, že by se v jejich životě mohlo něco zásadně posunout. A hlavně tomu nevěřil nikdo v jejich okolí. Lidé se jich stranili. Jak těžké v takové situaci měnit směr!

A pak přišel někdo, kdo je přes všechnu jejich zátěž přijímal, nepovažoval za ztrátu času setkat se s nimi, mluvit k nim. Nebál se, že se pošpiní. Otevřel jim novou šanci. Vědomí, že Bůh touží po společenství s hříšníkem, jim vrátilo ztracenou důstojnost. Setkání s Boží láskou je proměnilo. Odpuštění jim vrátilo život.

Neboj se proto ani ty přicházet k Ježíšovi.

On přijímá i hříšníky a přebývá s nimi.

www.vira.cz, Téma týdne

Hnutí křesťanů třetího věku 2009/2010

Žalmy bohoslužebné – služte Pánu s radostí

Cíl setkání

·       Radost není přechodný pocit a život bez problémů, radost může mít člověk i uprostřed zkoušek

·       Víru prožívám nejen jako jednotlivec, ale i spolu s ostatními – bohoslužba

·       Bohoslužba v širším slova smyslu zahrnuje celý náš život

Uvedení do tématu

Vztah člověka k Bohu není jeho soukromou záležitostí, ale prožívá ho také ve společenství ostatních. Bohoslužba je záležitostí celého společenství. Už ve Starém zákoně podmínkou a důkazem, že Izrael nemá jiného Boha než Hospodina, byla věrnost srdce. Ježíš se účastní bohoslužby, přijímá její obřady a prodchne je svým duchem synovské modlitby. Prvně se objevuje v chrámě, když je tam obětován po svém narození, a potom tam putuje po celý život o svátcích a často promlouvá v místech bohoslužebných shromáždění. Jeho oběť na kříži se stává základem nové bohoslužby. Prostřednictvím eucharistie získáváme ovoce oběti, kterou on sám přinesl na oltáři kříže. Obřady, kterými se křesťané spojují s Kristem, nesou s sebou také morální požadavky: kdo následuje Krista, sjednocuje se s ním v lásce, stává se sám živou obětí, milou Bohu. V širším slova smyslu se celý křesťanův život stává duchovní bohoslužbou. Se správnou bohoslužbou je také spojen postoj radosti.

Biblí prosvítá základní postoj radosti. Pohled na Boha, který je stvořitelem a zachráncem, vzbuzuje v člověku radost. Výkřik „Raduji se v Pánu!“ je spontánní reakcí člověka, který hledí na stvoření. Bůh zve své tvory ke vstupu do jeho vlastní radosti a otevírá jim do ní přístup: „Vejdi v radost svého Pána.“ Radost v lidském životě je součástí Božích zaslíbení. Bůh odsuzuje jen zvrácené radosti získané za cenu zla. K podstatné radosti člověka patří radost z věrnosti Bohu. Izrael prožíval radost při společných shromážděních a bohoslužbě: jde o radost, která se viditelně projevuje. Hebr. výrazy pro tuto radost jsou překládány také slovy tleskat rukama, radostí poskakovat, velmi se radovat, tancovat, skákat. Bůh zve k sobě svůj lid, aby se radoval v jeho přítomnosti: „Nermuťte se, radost z Hospodina bude vaší silou!“ (Neh 8,10)

Radost je opravdu plodem Ducha a charakteristickým znakem království Božího. Nejde o přechodné nadšení zanikající brzy nato v souženích, ale o duchovní radost věřících, kteří jsou právě uprostřed zkoušek příkladem. Křesťanská radost je vždy spojená se zkouškami. Radost není izolovaným a příležitostným důsledkem víry, nýbrž nerozlučitelnou známkou vztahu k Bohu. Je to radost z přítomnosti Boží, jež je aspoň částečně okoušena, ačkoli její plnost je teprve očekávána. Radost a spása jsou souznačné pojmy.

Slovo Boží

Žalm 100 (99)

Poznámky k biblickému textu

Tento žalm je písní poutníků stojících před branami jeruzalémského chrámu. Je radostnou výzvou ke chvále Hospodina, pastýře svého lidu, a vyjadřuje radost těch, kdo vstupují do chrámu. I když je k Boží chvále a oslavě vybízen celý svět, hledíme především na posvátný prostor jeruzalémského chrámu s jeho branami, kde je shromážděno modlící se společenství. Sloužit Bohu jistě neznamená jen účast na bohoslužbě, ale dát celý život k dispozici Pánu. Cesta k pravé službě začíná ovšem v chrámě, kde je možno Hospodina poznat nejen rozumem, ale navázáním bytostného vztahu a vstupem do životodárného společenství s ním. Bohoslužba má smysl potud, pokud probouzí a upevňuje toto společenství.

K oslavě Boží je lid vybízen sedmi slovesy v rozkazovacím způsobu: jásejte – služte – vstupte před jeho tvář – poznejte – vstupte do bran – chvalte – ctěte jeho jméno. V žalmu nacházíme charakteristická slova, která vyjadřují, že Izrael bezvýhradně patří Bohu: „Jsme jeho lid“ (vyznání naplněné hrdostí a zároveň pokorou). Nacházíme také výrazy o vztahu lásky: „milosrdenství“ a „věrnost“, „dobrotu“. První výzva je slavnostním zvoláním, které zahrnuje celou zemi: jásejte Pánu všechny země! Když se modlíme, máme se cítit ve spojení se všemi modlícími se lidmi, kteří různými jazyky a různými formami velebí jediného pána. Pak přicházejí některé výzvy liturgického a obřadního rázu: služte – vstupte před jeho tvář – vstupte do bran chrámu. Jsou to slovesa, která líčí různá gesta, jež věřící konali při vstupu do svatyně na Siónu, aby se podíleli na společné modlitbě. Další rozkazovací slovesa, která protkávají žalm, předkládají základní náboženské postoje modlícího se člověka: vězte – chvalte – dobrořečte. Sloveso „uznat“ vyjadřuje vyznání víry v jediného Boha. Poznat v Bibli není pouze úkon rozumu, nýbrž života. Žalm tedy vyzývá: vstupte do životního společenství s Bohem.

V tomto světel vyústí žalm do slavnostního velebení Boha, jež je vyznáním víry: Hospodin je dobrý a jeho věrnost nás nikdy neopouští, protože On je vždy ochoten a připraven nás podporovat a posilovat svou milosrdnou láskou. S touto důvěrou se modlící odevzdává do náruče svého Boha. Zdrojem radosti je pravá Boží věrnost. Bůh není nepřístupný pán nebo přetížený generální ředitel. Nejsme Nekonečnému příliš nepatrní a absolutně Čistému příliš špinaví. Přes naše viny nám Bůh zůstává věrně nakloněn ve své lásce. Z pravé radosti a úžasu před Pánem plynou dva důležité postoje: a) děkovat Bohu: leckdy jsou naše oči uchváceny tím, co jsme my sami a co vlastníme. Tak se dostáváme do zajetí světských věcí a stáváme se postupně jejich otroky namísto správci; b) sloužit Bohu s radostí: Ježíš je nám příkladem služby: viděl vždy bídu kolem sebe a účinně zasahoval. Nezapomeňme na podstatnou vlastnost naší služby: s radostí!

Jak žít a svědčit

·       Je můj život jen řetězem něčeho, co musím stihnout a udělat, nebo se snažím o to, aby byl bohoslužbou? Čím toho mohu dosáhnout?

·       Z čeho mám radost a v čem jsou moje radosti zakotveny? Dokážu o tom hovořit s ostatními?

·       Má moje účast na bohoslužbě vliv na můj každodenní život a naopak? Co pro to mohu konkrétně učinit?

·       Moje konkrétní rozhodnutí............................................................................

Modlitba (k zapamatování)

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem! Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce, které on pase. (Ž 100,1-2)

Příští setkání seniorů bude ve čtvrtek 23. září 2010 v 16 hodin.

Příprava ke svátosti smíření

P. Aleš Opatrný

Někdo se zpovídá často a trápí ho jednotvárnost tohoto konání. Jiný se zpovídá méně často a mnohdy neví, z čeho se vlastně zpovídat. A potom jsou ti krásní vyhlížení a očekávaní „marnotratní synové“ navracející se z dálky, kteří se chystají ke smíření s Bohem po létech nebo desetiletích… Každý přichází z jiné situace, ale všichni mají stejný úkol: setkat se s odpouštějícím Kristem v církvi tak, aby odešli osvobozeni a uzdraveni. Předkládaný sešitek má být pomocí k tomu, aby se tak stalo. Nabízí nejdřív několik myšlenek pro orientaci, ze kterých si každý může vybrat to, co pro svou situaci právě potřebuje. Dále základní vysvětlení jednotlivých částí svátosti pokání, jak je uvádí liturgická kniha „Obřady pokání“. A potom obsahuje čtyři pomůcky ke zpytování svědomí - „zpovědní zrcadla“ pro dospělé – dvě všeobecná a dvě zvláštní (pro manžele a pro motoristy). Nejsou to vyčerpávající katalogy hříchů, jsou to skutečně zrcadla. Mají jen pomoci k tomu, aby se člověk pravdivě viděl, poznal a tak mohl upřímně hledat u Krista pomoc a záchranu tam, kde jí skutečně potřebuje, a tak zlepšit svůj život.

POKÁNÍ

Není nic podivuhodného na tom, že se člověk cítí někdy lépe, někdy hůře. Na každého z nás působí řada vlivů. Nejen zdravotní stav a třeba počasí, ale také naše vnitřní vyrovnanost i vnější okolnosti, které nás právě zasahují. Všechny moudré příručky duchovního života říkají, že si člověk nemá těchto nálad a rozpoložení příliš všímat, že se jimi nemá nechat poutat.

Mohou ale nastat situace, kdy se ani v modlitbě, ani v křesťanském společenství nebudeme cítit dobře a to proto, že nám bude překážet náš hřích. Ježíš je zla zcela prost, a tak člověk, který ví, že udělal v lidských vztazích nebo ve vztahu k Bohu nějakou hrubku, se před ním necítí nejlépe. A také mezi ostatními křesťany je mu třeba trapně.

Pokud si svou vinu přizná, a proto se potom neodvažuje Ježíše v modlitbě oslovit, nebo přijít mezi křesťany, je to sice od něho velmi poctivé, ale přece jen to není správné. V evangeliích vidíme, že Ježíš nikde nestíral rozdíl mezi dobrem a zlem, že nemával nad hříchem rukou, ale že současně nikdy nebyl tvrdý vůči hříšníkům, kteří svou hříšnost uznávali. Naopak, vyhledával je a pomáhal jim a několikrát dal jasně najevo, že přišel právě kvůli nim, aby je přivedl k Otci. Chtěl obrácení lidí - pokání.

Toto slovo je známé, ale v obecném používání je často znetvořené. „Za pokání“ jde někdo navštívit nepříjemného člověka, udělá práci, kterou už tři týdny odkládá, protože se mu do ní nechce… Jistě, pokání začíná tím, že dáme do pořádku to, co svými silami dát do pořádku můžeme, ale pokání není jen to, a už vůbec to není věc hlavně nepříjemná.

Co je tedy pokání? Je to změna, při které se člověk vrací tam, kam patří, když se pokáním vrací k Otci. Teprve potom jde o uskutečnění takového obrácení, k němuž jsme v evangeliu vyzýváni, a které je zcela plasticky zobrazeno v podobenství o návratu ztraceného syna. Člověk, ponechaný se svými hříchy sám sobě, to je postava sice pravdivá, ale vlastně tragická. Tak si v životě stojí (všechna čest, ovšem!) každý poctivý nevěrec. Křesťan není této poctivosti zbaven. Ale má možnost, protože díky víře „vidí dál“, dojít se svými hříchy tam, kde je přijat. A vede jej tam právě Ježíš, ten, který nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, který hříšníky přijímal a k pohoršení jiných s nimi jedl, který k nim přišel jako lékař k nemocným. Takto nám tedy může být Ježíš, spravedlivý a bezhříšný, blízký i v našich vinách - jako ten, kdo je se svou laskavostí nablízku každému, kdo se ocitne v neštěstí hříchu a ví o tom a nedělá z hříchu přednost či nicotnost.

A zpovědník při svátosti smíření? To je především znamení. Jeho naslouchající ucho a pro jiné mlčící ústa jsou znamením přijímající a léčící lásky Boží, která chce člověka uzdravit a zachránit, ne odmítnout, odsoudit nebo pohanět. A je také znamením církve, v níž se hříšník může cítit špatně, ale která ho ve jménu Ježíšově svou vírou a modlitbou objímá a doprovází na cestě pokání, a do níž se odpuštěním uzdravený člověk vrací jako její zdravá, „práce schopná“ a plnoprávná součást.

Mnoho lidí se domnívá, že napřed dělají pokání, a teprve potom se k Bohu přibližují. To je omyl. Člověk může dělat pokání jen tehdy, když ho zasáhla Boží láska, projevená v Kristu Ježíši, když skutečně věří evangeliu.

Když se zadíváme do evangelia, vidíme, že pokání není nikdy čin ve smyslu „něco za něco“ (udělej to a to, a budeš ospravedlněn, očištěn, bude ti odpuštěno). Pokání je věc víry, a proto je to věc vztahu. Jde o vztah naší důvěry Bohu a jde o nápravu vztahu mezi námi a Bohem. A z evangelia je také jasné, že tuto nápravu koná především Bůh sám, i když ne bez člověka. Ovšem člověk sám by ji nikdy nevytvořil. Tedy ne tak, že je jen „na mně něco očištěno“, a proto mohu jít k přijímání, ale protože jsem uvěřil Ježíši, vracím se s ním k Otci. A vracím se s ním současně plně mezi křesťany, do církve, kterou vlastně každým špatným jednáním, myšlením, chtěním zraňuji a vzdaluji se od ní. Proto mám po smíření právo chovat se jako křesťan, tedy volně a s důvěrou přistupovat k Otci, když věřím v Krista, modlit se v plné jednotě s ostatními, být s nimi hostem u stolu, k němuž nás Ježíš jakožto své učedníky zve. Samozřejmě, že Božím odpuštěním „je duše očištěna“, ale tomu nelze rozumět tak, jako když se dají vyčistit šaty, ale tak, jako když se smíří a sjednotí rodina po nedorozumění.

Z toho všeho je jasné, že celé smíření začíná mnohem dříve, než člověk přikročí ke svátosti smíření, že je to víc, než podrobné nalezení a vyjmenování hříchů - že je to cesta, a to cesta velmi šťastná, i když ne vždycky lehká.

připravili Chovancovi

KOTVA NADĚJE

Hle, říkají:

„Naše kosti uschly,

zanikla naše naděje,

jsme ztraceni.“ (Ez 37,11)

Před pár lety jsme si v jenom společenství dělali takzvané lectio divina, modlitební četbu Písma. Byl právě týden po Velikonocích a liturgie nám nabízela úryvek z Petrova listu, který začínal velice vzletně: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ (1 P 1,3)

Četla jsem ho předtím už mnohokrát. Jak tomu ale při lectio divina bývá, něco mne tam zaujalo, jako bych ta slova slyšela poprvé. Proč vlastně Petr říká „k živé naději“? Zní to jako zbytečné zdvojení výrazu. Copak může být křesťanská naděje mrtvá? Nebo snad polomrtvá, neduživá, skomírající? Asi může. Vždyť Petr píše svůj list křesťanům, přičemž je evidentní, že je chce k živé naději povzbudit.

Od té chvíle jsem si začala více všímat, jak jsem na tom s nadějí já sama a lidé kolem mne. A snad nikoho neurazím, když zde vyjádřím výsledek mého několikaletého bádání: přinejmenším v Čechách se naděje jeví skoro jako něco „proti přírodě“, něco nepřirozeného pro naši skeptickou mentalitu; prostředí církve bohužel nevyjímaje. „Kdo nenadává, není Čech,“ nazval kdosi fejeton, v němž rozvíjel svá pozorování o atmosféře v české veřejnosti po převratu – a zřejmě i před ním. Tehdy ovšem musel každý pochopit, že máme k nadávání pádný důvod. Ale copak dneska ho nemáme, zeptá se pozorný čtenář?… Inu, zdá se, že jich máme víc než dost a že je asi budeme mít vždycky. Ovšem v tom právě může být problém: Jsme tím snad dispenzováni od křesťanské naděje?

Život bez naděje patří totiž k pohanskému způsobu života, jak píše Pavel: „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané … že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.“ (Ef 2,11-12) Jestliže se nám tedy naděje vytrácí, naše křesťanství je nějak neduživé, něco s ním není v pořádku. Stojí za tím virus zvykovosti, který nám je schopen nahlodat a zničit ty nejvzácnější skutečnosti víry? „Kdo dospěje k poznání Boha – pravého Boha – ten přijímá naději. Bohužel my, kteří žijeme odjakživa s křesťanským pojmem Boha a zvykli jsme si na něj, téměř jsme si přestali uvědomovat, že máme naději, která vychází ze skutečného setkání s Bohem.“ (Benedikt XVI.: Encyklika Spe salvi)

Život bez naděje také zavání smrtí, jak čteme u proroka Ezechiela v jeho dramatickém obrazu údolí suchých kostí: „Potom mi řekl: ‚Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni‘“ (Ez 37,11)

Možná lze dokonce bez nadsázky říct, že život bez naděje zavání peklem, zvláště když tušíme, že peklo je především stavem duše, z vlastní vůle definitivně oddělené od Boha. Proto Nepřítel naší spásy tak rád pokouší lidi právě k zoufalství – to je jeho živná půda. Ne náhodou umístil Dante ve své alegorii nad vchod do pekla nápis: „Zanechte naděje, kdo vstupujete!“

Moc bych si přála, aby se třeba i díky této knížečce něčí naděje probrala k životu. Vždyť křesťan bez naděje je jako loď na rozbouřeném moři s utrženou kotvou, jako plachetnice bez plachet, jako tramvaj bez troleje, jako nikým nejištěný horolezec, jako pleva unášená větrem… Zkrátka nesmyslná a politováníhodná existence.

Kateřina Lachmanová, Kotva naděje, Karm. nakl. Kostelní Vydří, 2009

Plán výuky náboženství ve šk. roce 2010/2011

farnosti Studénka a Butovice, Bílovec – GMK

6. – 9. ročník

Vyučující: Mgr. Jindřich Foltas

Počet hodin za rok: 33

Tematické okruhy:

1.    Biblistika (Rok Písma, dějiny spásy, kniha Zjevení)

2.   Fundamentální teologie (Učitelský úřad církve, neomylnost papeže, koncilu, pohanské prameny o počátcích křesťanství)

3.   Dějiny církve (církevní řády)

4.   Morální teologie (hodnota života a lidského zdraví)

5.   Liturgika (obřady křesťanské iniciace, eucharistie v době apoštolské a poapoštolské)

6.   Křesťanské umění (předrománská a románská architektura)

Součástí výuky náboženství budou i přípravy na nedělní čtení, modlitby, litanie, liturgický kalendář.

Plán výuky náboženství ve šk. roce 2010/2011

farnosti Studénka a Butovice

1. – 5. ročník

Vyučující: Mgr. Jindřich Foltas

Počet hodin za rok: 33

Tematické okruhy:

Výuka na 1. stupni bude podřízena přípravě na 1. svaté přijímání a křest:

- základní modlitby a jejich výklad,

- pravdy víry,

- Desatero, hřích, 

- svátosti – zvláštní zaměření na svátost křtu a smíření,

- církev,  církevní přikázání,

- Písmo svaté – členění, nejstarší biblické příběhy, zmrtvýchvstání Krista jako hlavní křesťanský důkaz,

- mše svatá a její části, liturgická období

Součástí výuky náboženství budou i přípravy na nedělní čtení, modlitby, litanie, liturgický kalendář.

Rozvrh výuky náboženství

Společenství starších dětí

V pátek 24. září 2010 v 16 hodin se uskuteční první setkání starších dětí (přibližně ve věku od 11 do 15 let) v Domě sv. Anny v Butovicích. Setkání budou probíhat zpravidla jednou za 14 dní, jejich náplní bude společná modlitba, rozhovory, hry, zpěv a jiné. Především chceme vytvořit společenství s Bohem a mezi sebou navzájem. Setkání je zakončeno mší svatou.

Setkání vede Lenka Bakalová.

Společenství dospělých

Schází se každý první pátek večer po mši svaté na faře ve Studénce, letošní rok je věnován lectio divina, modlitební četbě Písma svatého, čteme vždy liturgické texty z nadcházející neděle. Společenství vede otec Mieczysław, je otevřeno pro manžele i svobodné.

Spolčo dětí přibližně ve věku 6 – 12 let

Milí rodiče a děti,

i tento rok bude možnost účastnit se dětských setkání, během kterých si společně hrajeme, povídáme, tvoříme, modlíme se a děláme spoustu dalších činností, včetně různých výletů. Duchovní pojetí je přizpůsobeno věku dětí, přičemž dalším důležitým cílem je vytvoření společenství kamarádů. Během prázdnin se nám podařilo s dětmi, které již spolčo navštěvují, přetvořit místnost na staré faře ve Studénce v příjemné místo, kde se budeme scházet. Setkání probíhá v sobotu po mši svaté (ta začíná v 7:30) a trvá zhruba 1,5 hod. Termíny setkání nejsou pevně dány, ale frekvence bývá 2 soboty za sebou a 1 volná. Všichni jste srdečně zváni a vítáni!   

Dotazy zodpovím osobně, telefonicky nebo mailem na janakunckova@seznam.cz .

animátorka Jana Kuncková